Boha není třeba hledat daleko

Na stránkách staré knihy z klášterní knihovny četli dva mniši, že existuje místo na konci světa, kde se země dotýká nebe. Rozhodli se, že půjdou a najdou to místo. Slíbili si, že se nevrátí zpátky, dokud ho nenaleznou.

Prochodili celý svět, vyvázli z mnoha nebezpečí, vydrželi mnohé útrapy a odříkání, které přineslo putování do všech koutů, na všechny strany země. Setkávali se také s množstvím pokušení, která se je snažila svést z cesty.

Všechno překonali.
Věděli, že na místě, které hledají, mají najít bránu: Až zabuší, stanou tváří v tvář Bohu.

Tu bránu nakonec nalezli.
Neztráceli čas a se srdcem až v hrdle zabouchali.

Brána se pomalu otevřela. Oba mniši rozechvěle vstoupili a... ocitli se ve svém klášteře.
_________________________________

Jednoho dne navštívili rabbiho Mendel di Kozka velmi vzdělaní mužové.
Rabbi je udivil svou otázkou, s kterou se k nim obrátil: „Kde přebývá Bůh?“
Vysmáli se mu: „Co tě to napadlo? Cožpak svět není plný jeho slávy?“
Rabbi sám však měl tuto odpověď: „Bůh přebývá tam, kam ho nechají vstoupit.“

Co je tedy nejdůležitější? Nechat Boha vstoupit.
Ale nechat ho vstoupit doopravdy, nechat oživit svou víru, aby se můj život proměnil.                    

Se svolením zpracováno podle knihy:
Bruno Ferrero, Příběhy pro potěchu duše,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno