Bůh a svobodný člověk

Naše vzájemná úcta a náklonnost často ztroskotá již na tom, že druhý řekne "ne" tam, kde my říkáme, anebo čekáme "ano". Překotně se snažíme druhého ohnout podle našich představ a měřítek. U Boha je tomu jinak. Bere nás neúnavně vážně. Ponechává nám naši svobodu a naši vůli i tehdy, když i jemu samému řekneme "ne". Bůh člověku svobodnou vůli daroval, proto ji také právě on ze všech nejvíc respektuje. Bůh svá rozhodnutí nekoriguje tak, jako rozhněvaný nebo rozčarovaný člověk.

Boží láska k nám lidem se nedá uhasit, ani tehdy ne, když jí zneužíváme, ani tehdy ne, když pácháme zlo. Ale znamená to snad, že proto jednání člověka zůstane bez následků? Bůh je věrný, ale také spravedlivý. Bere vážně svobodné rozhodnutí člověka, i odmítnutí své lásky, se všemi důsledky. Právě proto však tyto důsledky platí i pro člověka. Bůh se od hříšného člověka neodvrací. Právě naopak: hříšný člověk se odvrací od Boha. Bůh mu v tom nebrání. Kdo se mu vymkne, toho nechá jít. Nevnucuje se tomu, kdo se mermomocí snaží mu uniknout. Potud může lidské "ne" Bohu zůstat v platnosti na věky věků. Pokud však člověk pozná, že jeho rozhodnutí bylo chybné, může je změnit - "obrátit se", jak říká bible. Na to Bůh čeká.


Láska dává svobodu

Jak to, že Bůh stvořil lidi, kteří jsou schopni zla? - Touto vyčítavou otázkou se člověk snaží Bohu podsunout černého Petra za vlastní selhání. Je snad vinen otec, když jeho syn s darovaným autem nabourá do stromu? Co máme hodnotit výše: muset všechno dělat dobře z donucení, nebo moci to dělat dobře dobrovolně?

Žena sleduje podezíravě svého muže na každém kroku. Tak nemá příležitost "zhřešit". Jednoho dne je však jejich láska mrtvá. Manžel má své ženy a její podezíravosti dost. - Svobodně se naopak může cítit člověk, který se těší plné důvěře svého partnera. Tím bolestivější je však případná nevěra. Neboť tím se nelámou nasazená pouta, ale zraňuje se darovaná důvěra.

Bůh nám není ustavičně v patách, nevodí nás za ručičku. Člověk může a smí. Boží láska mu dává svobodu. Máme to snad Bohu vytýkat? Bůh nechce, abychom konali dobro pod tlakem a z donucení; dobro má vycházet od samotného člověka, být jeho vlastním činem. V této svobodě spočívá lidská důstojnost, zároveň však i tíha. Tuto tíhu - zodpovědnost za své skutky - člověk nese. Nemůže jenom sklízet plody svých dobrých skutků, musí se také zodpovídat z toho, když svobody zneužije k zlému.

"Ne" Boží vůli, hlavní zdroj zla ve světě, označuje bible jako hřích.

V naší společnosti se šíří skrytá posedlost nevinností, která - pokud vůbec - vždycky hledá vinu a selhání jen u těch druhých: u druhých lidí, v minulosti, v přírodě, ve sklonech a v prostředí. Úspěchy svého konání přesto rádi připisujeme jen a jen sobě. Při negativních následcích ale svoji odpovědnost popíráme a pro své chyby a svoji vinu hledáme stále nové a nové výmluvy a alibi. Tyto omlouvací mechanismy se nezastavují ani před našimi mezilidskými kontakty. Celý postoj k životu a jeho plánování už potom nejsou neseny pocitem vzájemné odpovědnosti, nýbrž vypočítavostí k vlastnímu prospěchu. Takový svět se však odlidšťuje. Proto tvrdíme, že oslabené vědomí hříšnosti komplikuje také lidské soužití.