Bůh v nás - Duch Svatý

Boží blízkost se neomezuje na to, že se před 2000 lety v Ježíši Kristu stal člověkem. Skutečnost, že on - neviditelný Bůh - před nás předstoupil viditelně a hmatatelně tváří v tvář, to ještě stále není ta "nejbližší blízkost". Ježíš nebyl ojedinělým styčným bodem Boha s člověkem. On zůstává pořád blízko. Bůh se sám člověku sdílí jako dar. Bůh se zpřítomňuje v člověku! Působí v člověku a skrze člověka. Bible říká: dává nám svého Ducha.

Již ve Starém zákoně Izraelité zakusili, že Jahve není jen "Bůh mimo", k němuž se člověk obrací modlitbou a uctíváním, nýbrž že také "je ve všem", jako životní princip, jako síla. Tohoto "ducha" označili slovem, které znamená též vánek, dech. Dech znamená život. V dechu se dotýká tělesno s duševnem. Když se lekneme, zadržíme dech. Při rozrušení dýcháme zrychleně; když se uvolníme, dýcháme pomalu a zhluboka. Když se v bibli praví: Boží Duch spočívá na člověku, myslí se tím: tento člověk je vnitřně zcela proniknut Bohem. Bůh je jakoby jeho životním principem, je tím, z čeho žije. Tohoto "Ducha" - tedy sebe sama - slibuje Jahve všem lidem.

"A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého ducha..." (Ez 36,26). Tímto Božím "přesazením srdce" získává člověk nový střed svého života, nové "silocentrum". Jeho srdce teď bije "v Božím rytmu". Protože tohle srdce pro nás - to je Boží Duch. Před svojí smrtí Ježíš slibuje naplnění tohoto zaslíbení: "požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky..." (J 14,16). Tento Boží Duch - Bůh sám - má u nás zůstat na věky. A tak nám zůstává víc než jen vzpomínka na člověka Ježíše Krista, v němž se Bůh stal člověkem. Boží blízkost již nezná hranic: prostoru ani času, rasy ani vyznání. Je všude a všem lidem nablízku. Žije a působí v nás. Oživuje nás a zlepšuje. Formuje naši osobnost a vtiskuje jí svoji pečeť - pokud člověk chce. To znamená, že Boží Duch v člověku působí všechno dobré; jen skrze něj můžeme věřit; jen pokud v nás sídlí Duch Boží, můžeme patřit ke Kristu (srovnej Ř 9,8), můžeme se modlit (Ef 6,18), on nás uvádí do pravdy (J 16,13). Duch Svatý - to znamená: sám Bůh se v našem životě stává činným. Písmo se to pokouší vyjádřit obrazně. Působí jako "oheň" (Sk 2,3), nebo živá voda" (J 7,37). Je jako motor, jako pohon, který svou oživující silou napájí všechny, kdo jsou spojeni s Kristem. Tato ducha-plnost a strhující dynamika je patrná z líčení prvních "svatodušních svátků":

"když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat." Lidé, kteří se kolem nich shlukli, byli ohromení a udivení. Učedníci jim připadali jako opilí. (Sk 2,1-7).

Zde již můžeme částečně vidět, jak Duch působí. Překonává jazykové bariéry mezi lidmi a tvoří novou jednotu. Později se ve stejném líčení dovídáme: věřící "byli jedné mysli a jednoho srdce" (Sk 4,32).

Možná ve vás předchozí řádky vyvolaly pochybnosti: Duch svatý - sám Bůh - v člověku, v křesťanech, dokonce snad i ve mně? I mezi námi Duch Boží působí. Ovšem jen málokdo ho zažije tak dramaticky, jako učedníci a Židé o prvních letnicích. Ale děje se to. I dnes mluví lidé jazyky, pod vlivem Ducha svatého prorokují a uzdravují, vyvolávají pokoj a smiřují. Většina lidí ho však zakouší, aniž by tušila, že to působí Boží Duch. Tak k ovoci Ducha patří: "láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, tichost a sebeovládání" (Gal 5,22). Působí v nás všude tam, kde se přiznáváme k Ježíši, kde se modlíme, doufáme, povzbuzujeme, utěšujeme. Je tam, kde lidé prožívají okamžiky vnitřního náhledu a poznání, v nichž nacházejí nezpochybnitelnou vnitřní jistotu o smyslu svého života. ani smrt tuto smyslovou zkušenost již nezpochybňuje. Duch je tam, kde zavládne mír i přes vnější nepokoj; kde lidé mlčky snesou těžkou nespravedlnost a dokáží odpustit; kde jsou k jinému člověku dobří, aniž by čekali vděčnou odezvu; kde najdou sílu vydržet v obtížném manželství, kde nepodlehnou pokušení: všude je Boží Duch.

Řeknete asi: lidskost, láska, věrnost - to všechno přeci existuje i mimo křesťanství. Pak by i tam musel působit Duch Boží? Ano, je to opravdu tak. Všechno dobré, co lidé kdekoliv konají, se děje s pomocí Boží. Zcela zvláštním způsobem je však činný v církvi. Bible opakovaně líčí, jak se mladá církev dokázala řídit Kristovým Duchem (srovnej Sk 15,28). A tento Duch je společenství věřících přislíben až do skonání věků. Proto zakoušíme záblesky působnosti Božího Ducha i dnes nejspíše ve společenství věřících lidí. Podrobněji se k tomu vrátíme v dopisu č. 24 (srovnejte též s dopisem č. 10).


Milost: nový život

Již jste někdy zažili některou z výše jmenovaných zkušeností? Potom snad můžete potvrdit i poznatek: Boží působení nás uzdravuje. Prospívá nám. Přináší radost a sebedůvěru. Naopak však také cítíme: tohle působení jsem nevyvolal vlastním úsilím. Je nezávislé na mé vůli. Nemohu je libovolně opakovat. Na takové zkušenosti neexistuje žádný recept. Je to "dar".

Tomuto "daru" ale křesťané říkají "milost"; Bůh daruje sám sebe. Žije v nás. Na to nemáme žádné "výsostné právo"; není "povinen" to dělat. Znamená to pro nás zcela nový život, jeho novou kvalitu, nový životní pocit. Je to pro nás totéž, jako pro rostlinu světlo. Plně z toho žijeme. Jsme jako znovuzrození. Proto označuje Písmo to, co nám Ježíš Kristus přinesl, jako "nové zrození", "nové stvoření". Milost tedy není žádná "věc" v nás, drahé příslušenství. Milost je v podstatě Boží láska k nám a Boží Duch v nás.

Písmo používá stále nové a nové obrazy a podobenství, aby naznačilo, v nás Bůh tímto způsobem působí: jsme "děti Boží" (1 J 3,1); Bůh v nás "přebývá" jako v chrámu (1 Kor 3,16; 2 Tim 1,14). Může potom člověk ještě vážně tvrdit, že víra v tohoto Boha vede k "odcizení" člověka sobě samému? Podle křesťanského přesvědčení je člověk stvořen "k obrazu Božímu". Proto tedy nachází sebe sama teprve tehdy, když najde Boha.

Tato intenzivní a jedinečná Boží blízkost je ovšem jen nabídkou. Můžeme Boha "vypovědět" - není ani démonem, ani okupantem. Boží přítomnost v člověku není neproměnná, statická. Je na nás, zda ji budeme stupňovat, nebo ji necháme vyprchat.