Čas se naplnil, neboť Bůh vstoupil do dějin; ve víře má čas rozhodující význam (Jan Pavel II.)

9.
Když svatý Pavel mluví o narození Syna Božího, říká, že se tak stalo "v plnosti času" (Gal 4, 4). Skutečně se čas naplnil, protože skrze vtělení Bůh vstoupil do dějin lidstva. Věčnost vstoupila do času: jaké větší "naplnění" může ještě být? K jakému jinému "naplnění" by mohlo dojít? Byly vymyšleny tajemné kosmické cykly, v nichž prý se věčně opakují dějiny veškerenstva a hlavně člověka. Člověk vzchází ze země a do ní se také navrací (srov. Gn 3, 19): to je při pohledu na věc zjevné. Ale v člověku je neuhasitelná touha žít věčně. Co si má myslet o životě po smrti? Spekulovalo se také o různých formách reinkarnace: jak člověk prožil předchozí život, tak prý bude prožívat další, buď lepší nebo horší, až dosáhne úplného očištění. Tato víra, pevně zakořeněná v některých východních náboženstvích, může mimo jiné naznačovat, že člověk si nechce připustit s klidnou myslí neodvolatelnost smrti. Je přesvědčen, že jeho přirozenost je nutně duchovní a nesmrtelná.

Křesťanské zjevení vylučuje reinkarnaci a hovoří spíše o naplnění, jehož má člověk během jednoho života na zemi dosáhnout, jak je k tomu vybízen. Naplnění svého vlastního osudu dosáhne ovšem člověk tak, že upřímně daruje sám sebe, a tento dar se může uskutečnit jedině v setkání s Bohem. Člověk tedy nalézá svou plnou dokonalost v Bohu: to je Kristem zjevená pravda. Člověk se naplňuje v Bohu, který mu vyšel vstříc skrze svého věčného Syna. Díky tomuto příchodu Boha na zem dosáhl lidský čas, započatý stvořením, své plnosti. "Plnost času" je ve skutečnosti pouze věčnost, ba dokonce - ten, který je věčný, totiž Bůh. Vkročit do "plnosti času" proto znamená dospět ke konci času a překročit jeho hranice, abychom v Boží věčnosti získali jeho naplnění.

10.
V křesťanské víře má čas rozhodující význam. V časových hranicích je stvořen svět, v čase kráčejí dějiny spásy, které dosahují svého vrcholu v "plnosti času" samotného vtělení a svého cíle ve slavném návratu Syna Božího na konci všech časů. V Ježíši Kristu, vtěleném Slovu, se čas stává jakousi dimenzí Boha, který sám o sobě je věčný. Kristovým příchodem začíná "poslední čas" (srov. Žid 1, 2), "poslední hodina" (srov. 1 Jan 2, 18), začíná čas církve, který potrvá až do parúsie.
Z tohoto úzkého vztahu mezi Bohem a časem plyne povinnost čas posvěcovat. To se děje například tehdy, když se Bohu zasvětí jednotlivé doby, dny, týdny, jak tomu bylo v náboženství Staré smlouvy a jak se to, i když novým způsobem, děje ještě dnes v kultu křesťanském. Při obřadu požehnání velikonoční svíce, která symbolizuje vzkříšení Krista, říká celebrant: "Kristus včera i dnes, začátek i konec, alfa i omega. Kristus je Pán všech věků, on vládne dějinám, jeho je království i moc i sláva po všechny věky věků." Tato slova pronáší, když vrývá do svíce příslušný letopočet. Význam tohoto obřadu je jasný: zdůrazňuje, že Kristus je Pán času, jeho počátek i konec; jeho vtělení i zmrtvýchvstání objímají každý rok, každý den a každý okamžik, aby se takto znovu shledaly v "plnosti času". Proto církev prožívá a slaví posvátnou liturgii po celý rok. Solární rok je tak prostoupen rokem liturgickým, který určitým způsobem reprodukuje veškeré tajemství vtělení a vykoupení, od první neděle adventní až po slavnost Krista Krále, Pána všeho a veškerých dějin. Každou neděli se připomíná den zmrtvýchvstání Páně.

(Tertio millennio adveniente, 9-10)