Učiň mne, Pane, nástrojem abych přinášel jednotu, kde je nesvornost. - archív citátů

Navigace: Tematické texty K Kněžství, kněz, hierarchieDelší texty Celibát (Joseph kardinál Ratzinger)

Celibát (Joseph kardinál Ratzinger)

Nejdříve ke slovu hierarchie. Správný překlad není pravděpodobně „svatá vláda“, ale „svatý původ“. Slovo „arché“ může znamenat obojí, původ nebo vládu. Pravděpodobnější význam je však "svatý původ“. Dále tedy zprostředkovává sílu počátku. Původní síla, která je svatá, je vždy znovu novým začátkem každé generace v církvi. Nežije z pouhé kontinuity generací, nýbrž ze stále nově přítomného samého zdroje, který se prostřednictvím svátostí vždy znovu sděluje. Podle mého názoru je důležité, abychom se dívali jinou optikou - že totiž kategorie, která odpovídá kněžství, není kategorie vlády. Naopak, umožňuje a zpřítomňuje počátek, k tomu se dává k dispozici. Je-li ovšem kněžství, biskupský úřad, papežský úřad chápán hlavně jako vláda, znamená to skutečně pokroucení a znetvoření.

Z evangelií víme, že mezi učedníky došlo ke sporu o prvenství, že pokušení udělat z učednictví vládu tu bylo od prvopočátku a vždycky také bude. Nedá se tedy popřít, že toto pokušení existuje v každé generaci, i v té dnešní. Současně však máme před sebou gesto našeho Pána, který myje učedníkům nohy, a tím je uschopňuje ke sdílení stolu s ním, s Bohem. Tímto jednáním jakoby říká: Tak to s kněžstvím myslím. Jestli se vám to nelíbí, kněžími nebudete. Nebo také, jak říká matce Zebedeových synů: Základní podmínkou je pít kalich, tedy trpět s Kristem. Budou-li pak sedět napravo či nalevo nebo někde jinde, zůstává otevřeno. Tím je nám opět řečeno, že být učedníkem znamená pít kalich, spojit svůj osud s Pánem, mýt nohy, spolu s ním nést utrpení. To je první bod: Původ, vlastní smysl hierarchie není vybudovat strukturu vlády, ale zpřítomňovat něco, co nepochází z pouhého člověka. Žádný z nás nemůže sám ze sebe odpouštět hříchy, sám ze sebe zprostředkovat Ducha svatého, ani sám ze sebe proměňovat chléb v Boží přítomnost. Je to tedy služba, ve které není církev nějaký samosprávný podnik, ale něčím, co vždy znovu žije ze svého původce.


Možná, že se v církvi opravdu příliš rozhoduje a vládne. Úřad by měl v podstatě vlastně sloužit tomu, aby se slavily svátosti, aby do nich mohl vstupovat Kristus a aby se hlásalo Boží slovo. Všechno ostatní je k tomu pouze přiřazeno. Neměla by to být nějaká stálá řídící funkce. Musí opět navazovat na poslušnost k původci a na život s ním. Nositel úřadu by měl uznat, že nehlásá a neprodukuje sám sebe, ale že je tu pro druhé, a tím sám ustupuje do pozadí - už jsme o tom mluvili. Proto by měl být v první řadě tím, kdo naslouchá, kdo neříká "rád bych teď něco řekl", nýbrž se ptá, co říká Kristus a co je naše víra, a tomu se podřizuje. V druhé řadě by měl být úřad tím, kdo slouží, kdo se dává k dispozici lidem a kdo je právě v následování Krista připraven k mytí nohou. Krásně to můžeme vidět u svatého Augustina. Už jsme zde mluvili o tom, že se neustále zabýval malými věcmi, mytím nohou, a ochotně rozdrobil svůj velký život na malé věci, chcete-li, ovšem s vědomím, že ho tím nepromarňuje. To je vlastní podoba kněžství. Je-li správně prožíváno, neznamená to, že se člověk konečně dostává k mocenským pákám, nýbrž že se vzdává vlastních životních projektů a staví se do služby.

K tomu ovšem patří - a opět cituji Augustina - napomínat, kárat, a tak si třeba způsobit i mrzutosti. V jednom kázání to Augustin líčí takto: Víš, že žiješ špatně, chceš se zničit. Já to však nesmím chtít, odpovídá. Proto tě musím kárat, i když je ti to nevhod. Jako příklad používá obraz otce se spavou nemocí, kterého syn vždy znovu budí, protože je to jediná šance, jak se uzdravit. Otec namítá: Nech mě spát, jsem k smrti unavený. A syn odpovídá: Ne, nesmím tě nechat spát. A právě to je funkce biskupa, říká Augustin. Nesmím vás nechat spát. Vím, že byste rádi spali, ale právě to nesmím připustit. A v tomto smyslu musí i církev zdvihat prst a být na obtíž. Musí však dávat najevo, že nechce člověka malicherně trápit, ale že je sama prodchnuta neklidem dobra. Nesmím vás nechat spát, protože spánek by znamenal smrt. Při výkonu své autority musí na sebe biskup brát i Kristovo utrpení. Kristus to ověřil, řekneme-li to čistě lidsky, tím, že trpěl. A to je také ověření církve. Nejvěrohodnější je tam, kde má mučedníky a vyznavače. Tam, kde je pohodlí, na své hodnověrnosti ztrácí.


Je zvláštní, že nic nedokáže lidi tak rozohnit jako otázka celibátu, přestože se týká jen nepatrného zlomku Božího lidu. Proč vůbec celibát?

Navazuje na Kristova slova. Jsou takoví, kdo se kvůli nebeskému království vzdávají manželství a celou svou existencí tomuto království svědčí. Církev velmi brzy došla k přesvědčení, že být knězem znamená vydávat svědectví nebeskému království. Přitom analogicky věcně mohla sáhnout ke starozákonní paralele jiného charakteru. Izrael přitáhl do země. Každý z jedenácti kmenů dostává svou zem, své území. Jediný kmen Lévi, kněžský rod, nedostává žádnou zem, žádné dědictví; jeho dědictvím je sám Hospodin. Prakticky to znamená, že jeho příslušníci žijí z kultovních darů, a ne z obhospodařování půdy jako ostatní kmeny. Podstatné je, že nemají žádný majetek. V žalmu 16 se říká: Hospodin je podíl mně určený; můj los držíš pevně, Hospodine. Tato podoba kněžství, že ve Starém zákoně nevlastní kněžský rod zemi, že tedy žije jakoby z Boha, a tím o něm také skutečně svědčí, by se později v návaznosti na Ježíšova slova dala přeložit takto: Zemí, kde žije kněz, je Bůh.

Takový druh zřeknutí se dnes obtížně chápe, protože vztah k manželství a k dětem se zřetelně posunul. Zemřít bez dětí dříve znamenalo žít nadarmo: Má vlastní životní stopa se ztrácí, jsem mrtvý. Jsou-li tu děti, žiji v nich dál, je to určitý druh nesmrtelnosti, kterou získávám prostřednictvím potomstva. Proto nejvyšším úkolem bylo mít potomstvo, a tím zůstat v zemi živých.

Zřeknuti se manželství a rodiny se z tohoto pohledu musí chápat takto: Vzdávám se toho, co je lidsky vlastně nejnormálnější a také nejdůležitější. Vzdávám se toho, že sám rozšířím strom života dalším životem, že budu mít vlastní zemi života, a žiji ve víře, že mou zemí je skutečně Bůh. Tím pro druhé také svědčím o nebeském království, činím tuto víru hodnověrnější. Nejen slovy, ale zvláštním způsobem existence tedy svědčím o Ježíši, o evangeliu, a touto formou svého života se mu dávám k dispozici.

Potud má celibát kristologický a zároveň apoštolský smysl. Nejde prostě jen o to ušetřit čas - mám k dispozici víc času, protože nejsem otec rodiny; to by bylo chápáno příliš primitivně a pragmaticky. Jde skutečně o existenci, která cele sází na Boží kartu a vynechává právě to, co normálně činí lidskou existenci zralou a plodnou. (136-37)

Na druhé straně nejde přece o dogma. Je možné, že se třeba jednou bude vyjednávat o možnosti svobodné volby mezi celibátní a necelibátní formou života?

Jistě, dogma to není. Je to životní zvyklost, která se na základě dobrých biblických důvodů v církvi velice brzy vytvořila. Novější průzkumy ukazují, že celibát sahá mnohem dál, než běžně připouštějí známé právní zdroje, až do druhého století. Také na Východě byl zprvu mnohem víc rozšířen, než jsme dosud předpokládali. Zde se cesty rozcházejí teprve v 7. století. Na Východě bylo přece mnišství stále nosnou vrstvou kněžství a hierarchie, v tom smyslu má celibát i zde velký význam. Není to dogma. Je to životní forma, která vyrostla v církvi a která s sebou vždycky přirozeně nese nebezpečí pádu. Vystoupí-li člověk tak vysoko, dochází k pádům. Podle mého názoru to, co v dnešní době lidi na celibátu tak popuzuje, je, že vidí, jak mnozí kněží s ním vlastně nejsou vnitřně srozuměni, že jím žijí buď pokrytecky, špatně, nebo už vůbec ne, případně jen utrápeně, a říkají...

...že lidi ničí

Čím je doba chudší na víru, tím častější jsou pády. Celibát tak ztrácí svou hodnověrnost a neprojevuje se jeho vlastní výpověď' Musíme si ovšem ujasnit, že doba krize celibátu je také vždycky dobou krize manželství. Dnes totiž zažíváme nejen rozpad celibátu, ale i samo manželství je stále křehčím základem naší společnosti. Na zákonodárství západních států vidíme, jak je stále více kladeno s ostatními formami na jeden stupeň, a tím se také jako právní forma dalekosáhle rozplývá. Žít v manželství není nakonec méně obtížné. Řečeno prakticky to znamená, že bychom po zrušení celibátu měli jen jiný druh problematiky, manželské rozvody kněží. Evangelické církvi to není neznámé. Z toho je vidět, že vysoká forma lidské existence s sebou nese i své velké ohrožení. Závěr, který z toho vyvozuji, není takový, abychom říkali, že už nemůžeme, ale abychom se učili zase více věřit. A abychom při výběru kněžských kandidátů byli ještě pečlivější. Jde o to, aby tuto volbu přijal každý opravdu svobodně a neříkal: Chci být prostě knězem, děvčata mě také moc nepřitahují, však už to nějak svedu. To není žádná základna pro start. Kandidát kněžství musí uznávat víru za svou životní sílu a musí vědět, že dokáže žít jen ve víře. Pak se také celibát může stát svědectvím, které lidem opět něco řekne a znovu jim dodá odvahu k manželství. Obě instituce jsou vzájemně spojeny. Jestliže se v jedné ztrácí věrnost, není ani ve druhé; jedna věrnost nese druhou. (137-38)

(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 136-38)


Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Jon 3,1-5.10 ; Žalm 25 ; 1 Kor 7,29-31
Mk 1,14-20

Boží království není žádný politický systém. Je to označení všeho, kde vládne Bůh – času, prostoru, událostí a především lidských srdcí. Blízkost jeho království platí stále. Stačí se jen obrátit za ním. I dnes říká Pán: „Pojď za mnou!“ To není jen pokyn mladým, kteří hledají, co se životem. To je výzva každému člověku, tedy dnes i nám.

Zdroj: Nedělní liturgie

Obrácení svatého Pavla (svátek 25.1.)

(24. 1. 2021) Pavlovo setkání s Kristem na cestě do Damašku způsobilo v jeho životě doslova revoluční obrat. Kristus se stal smyslem…

František Saleský (svátek 24.1)

(23. 1. 2021) Učitel duchovního života pro všední život, Učitel církve, patron novinářů a spisovatelů.

21.1.2014 zemřel P. Karel Fořt - ´Otec Karel z RFE´

(21. 1. 2021) Dlouholetý oblíbený redaktor náboženského vysílání Radia Svobodná Evropa.

Neděle Božího slova - 3. neděle liturgického mezidobí

Neděle Božího slova - 3. neděle liturgického mezidobí
(16. 1. 2021) Vždy 3. neděle liturgického mezidobí je v církvi věnována „slavení a šíření Božího slova a úvaze nad ním“.

Týden modliteb za jednotu křesťanů - smíření křesťanů přesahuje lidské síly...

(14. 1. 2021) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem…

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13. 1. 2021) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v židovské rodině…

15.1.2008 zemřel jeden z českých předních biblistů Profesor Jan Heller

(12. 1. 2021) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest. Někomu je však dáno…

Nechte se očkovat, vybízí papež František

Nechte se očkovat, vybízí papež František
(12. 1. 2021) Lhostejnost je ničivá...

Marie Elekta od Ježíše (1605–1663), svátek 11.1.

(10. 1. 2021) V roce 1656 se konečně přes různé překážky podařilo realizovat založení pražského Karmelu. Zakladatelkou byla matka…