Čím je církev prospěšná naší společnosti? (Prof. Vladislav Klener)

Kritický podnět k veřejné prezentaci církve


Chceme-li těm, kdo stojí mimo církev, napovědět, jakých kladných stránek působení církve by si měli všimnout, málokdy míříme do černého, obhajoba přínosu církve se točí kolem církevních nemocnic, hospiců, škol, kolem péče o kulturní památky. Pokusím se ukázat odlišný způsob argumentace, který ovšem nepokládám za jediný možný.
Jako metodicky výhodné bych viděl oddělit objasňování přínosu křesťanské víry a přínosu církve. Ať chceme nebo nechceme, slovo církev asociuje v myslích našich spoluobčanů třpyt zlata, mitry, paláce. K takovému chápání pilně přispívají i sdělovací prostředky. Zkusil bych se nejprve zamyslet nad tím, co znamenají pro společnost samotní věřící a jejich živá společenství (v našem chápání místní církve). Jsou to menšinové ostrůvky v moři lhostejnosti a více méně švejkovského nebo postsocialistického standardu.

Věřící žijící plně svou víru mají v popisu práce nejen kultivaci vztahu k Bohu, ale řadu úkolů ve vztahu ke společenskému prostředí, ve kterém žijí. Pro křesťana platí nepokradeš, cti dané slovo, cti důstojnost svého spoluobčana a zejména průběžně zkoumej, zda poctivě plníš své povinnosti v rodině a povolání. Jistě i věřící jsou chybující lidé, mohou se pohybovat někdy na hranici bílého a šedého, někdy se octnou i v černé zóně (hřích), ale určitě nepatří k těm, jejichž vlastním programem je bezohledný ekonomický zisk či dokonce zlo, jak by to mohlo platit o protilehlé kategorii společenských jevů: tunelování, mafiánství, terorismus.
Průměrnému věřícímu křesťanu nelze odepřít dobrou vůli, úsilí o růst vlastní osobnosti, pochopení pro kategorie dnes často zapomínané - řád věcí, oběť, pomoc slabšímu. Slušné a čestné chování není výlučným majetkem křesťanů, vážíme si všech, kteří jednají shodným způsobem. Pro ně mohou být jiné ostrůvky dobré vůle povzbuzením, že je nás více, že nemáme být pro své nestandardní chování ("Kdo nekrade, šidí rodinu") pokládáni za naivní hlupáky.




V tomto směřování křesťanských společenství bych spatřoval těžiště jejich významu pro společnost. Veřejný život je plný krizových jevů - v ekonomice i politice. Lék se však spatřuje v růstu nových osobností, ve vytvoření vyššího morálního povědomí. Jak jinak začít než právě úsilím o odvážné čelení nedobrému standardu. Kořeny křesťanských postojů nemusí svět dlouhou dobu vidět. Ale budeme-li dobří, i tato otázka bude položena.

A co prospěšnost církve? V jedné televizní Aréně (16. 12. 98) byli terčem útoků pana Mahlera a pana Ransdorfa "preláti", padla otázka o mocenských aspiracích církve. Je zde jistě prostor pro reflexi o tom, do jaké míry jsme sami přispěli k takovému povědomí o církvi. Myslím, že objasnění úlohy církve jako instituce je třeba opřít o argumentaci vztaženou k církvím místním. Teprve odtud se lze pokusit o vysvětlení souvislostí pro (předpojatého) nevěřícího obtížně pochopitelných. Biskup znamená především plnost kněžského úřadu, náročnější úroveň služby, která se ovšem očekává přiměřeně od každého kněze, řeholníka či řeholnice a konečně i laiků. Kněžský úřad zprostředkovává svátostné úkony, které provázejí věřícího od kolébky až ke hrobu. V církvi prožívají věřící liturgicky řád času, rituály jednotlivých období církevního roku nejsou břemenem, ale ideovým rámcem rozjímavého zamýšlení, popřípadě i citových a estetických prožitků. K tomu mohou být přizváni i nevěřící. V našem prostředí prožívají s námi Vánoce a někdy i Velikonoce - i když obojí s poněkud odlišnou konotací.








Uvažme, že toto všechno je nabídka církve. Argumentace operující nabídkou charitativních aktivit, církevních škol a nemocnic je evidentně druhořadá a někdy i nevěrohodná. Jsou to jen vybrané příklady onoho zmíněného doprovodu člověka životem, které ostatně měly daleko větší význam v historii, kdy církevní instituce byly prvními průkopníky těchto společensky významných služeb. Podobně péče o církevní památky není tou nejcharakterističtější a nenahraditelnou funkcí církve. Veřejnost sama stojí o zajímavé architektonické dominanty obcí a měst a konec konců je nenechá zchátrat.

Jak tedy odpovědět na otázku položenou v nadpisu? Odpověď není snadná. Není možné nabídnout jednoduché heslo, které by bylo výstižnou a pádnou odpovědí. Především bych poopravil i formulaci otázky. Výrazy prospěšnost, užitečnost zaznívají příliš jako materiální ukazatel našeho působení. Raději bych hovořil o tom, jaký je přínos církve pro společnost, zda a jak církev naše národní společenství obohacuje (etymologicky se i tento výraz vztahuje k hmotnému prospěchu, ale v použité vazbě snad není tak vnímán). Význam křesťanské víry a tedy i církevních institucí je v nabídce alternativního modelu života k modelu konzumnímu, mocenskému a k nemodelu celkové lhostejnosti a neodpovědnosti.


Vladislav Klener
autor je profesorem LF KU

Se svolením převzato z Perspektiv 1-99 (Příloha Katolického týdeníku)


***



Reakce na článek: Čím je církev prospěšná...
Perspektivy 2-99

(...) lámal jsem si hlavu nad formulací myšlenek, které však elegantně vyjádřil pan profesor. Souhlasím i s jeho názorem, že těžiště práce pro společnost tkví ve společenstvích křesťanů na místní úrovni. To jsou místa výchovy nových křesťanských osobností. - Co se týče angažovanosti církve na poli jejího školství, zdravotnictví apod., přimlouvám se za zvážení priorit. Na základě svých zkušeností se domnívám, že méně by bylo více (...). Nezřídka se totiž stává, že v církevních zařízeních působí uvědomělí křesťané v zanedbatelné míře. U ostatních pracovníků se dá očekávat pracovní nasazení jen do výše jejich platů. Výsledkem je nadměrná angažovanost církve v hospodářském zabezpečování jejích zařízení, aniž by bylo dosaženo předpokládaných výsledků. - Proto souhlasím s prof. Klenerem, že význam křesťanské víry je v nabídce alternativního modelu života, a teprve poté v suplování funkcí, které má zabezpečovat stát. A ten je v současné době zaslepen nepřiměřeným sebevědomím a malou vstřícností k nabídkám služeb ze strany církve.

Z dopisu J. Doseděla, Praha

Kladná odezva na článek V. Klenera byla hojná. Děkujeme všem, kdo se ozvali.
Red. KT