Citáty z knihy: Co v mých knihách není (Viktor E. Frankl)

Ale strach ze smrti mne vlastně nikdy v životě netížil; tížilo mne jen jedno: otázka, zda pomíjivost života nezničí jeho smysl. A odpověď na tuto otázku, k níž jsem se posléze probojoval, byla tato: Z mnoha hledisek teprve smrt činí život vůbec smysluplným. Především však nemůže pomíjivost ukončit smysl bytí z toho prostého důvodu, že v minulosti se nemůže nic nenávratně ztratit, spíše vše zůstává trvale uchováno. minulost je tedy dokonce uchráněna a zachráněna před pomíjivostí. Cokoli jsme vykonali a vytvořili, cokoli jsme prožili a zakusili - to jsme zachránili jako minulost, a nic a nikdo už to nemůže odstranit ze světa. (19)

…
V podstatě jsem přesvědčen, že neexistuje situace, která by v sobě nezahrnovala nějaký možný smysl. Toto přesvědčení je z podstatné části tematizováno a systemizováno v logoterapii.

Čím by však bylo psychiatrické nadání bez potřeby věnovat se psychiatrii? Položme si tedy nejen otázku, co jedince uschopňuje, aby se stal psychiatrem, ale také co ho k tomu motivuje! Domnívám se, že pro nezralého člověka je na psychiatrii lákavé to, že slibuje získat moc nad druhými, ovládat je, manipulovat s nimi. Vědění je moc, a tak nám naše vědění o mechanismech, které si druzí neuvědomují, ale my sami si jich jsme velmi dobře vědomi, propůjčuje především jedno: moc nad druhými. (39)
(…)
Ale ať už je to s tou mocí jakkoli: držím se Johna Ruskina, který jednou řekl: „Existuje pouze jedna moc: moc zachraňovat. A je pouze jedna čest: čest pomáhat (42)

…
Tak jsem již v roce 1929 koncipoval rozlišení tří hodnotových skupin, případně tří možnosti, jak dát smysl životu - až do jeho posledního okamžiku, až do jeho posledního dechu. Tyto tři možnosti, jak dát životu smysl, jsou: čin, který si vytyčíme, dílo, které vytvoříme, nebo zážitek,setkání a láska. Ale také potom, když jsme konfrontováni s nezměnitelným osudem (řekněme s nevyléčitelnou nemocí, s neoperativním karcinomem) - i pak můžeme vydobýt ze života nějaký smysl tím, že podáme svědectví o nejlidštější z lidských schopností: o schopnosti netransferovat utrpení do lidského činu. (50)

…
Ptá-li se však někdo na poslední příčiny a nejhlubší kořeny, na skrytý důvod mé motivace k vytvoření logoterapie, pak mohu uvést jen jeden, který mě k tomu přiměl a který mě vede k neúnavnému : soucit s oběťmi současného cynismu, který se v psychoterapii, v této mizerné branži, rozmáhá. Slovem "branže" chci naznačit zkomercionalizování a slovem "mizerná" něco, co je vědecky nečisté. Když přede mnou sedí lidé, kteří jsou nejen psychicky trpící, nýbrž i poškození psychoterapií, pak mě to bere za srdce. Boj proti depersonalizujícím a dehumanizujícím tendencím, které vycházejí z psychologismu v psychoterapii, je skutečně červenou nití, která se táhne všemi mými pracemi.

(Viktor E. Frankl: Co v mých knihách není, Cesta, Brno 1997, 52)