Citáty z knihy: Maria, Matka Pána (Max Thurian)

Mariina chudoba je přidružuje ke skupině "Jahvových chudých", kteří s vírou, pokorně a zbožně očekávají příchod Mesiáše-Spasitele. "Jahvovi chudí" jsou Izrael podle Ducha. Nehledají záchranu jiným prostředkem než pokorným čekáním ve víře a v modlitbě. Takoví jsou Zachariáš, Alžběta, Simeon, Anna, Josef... Bůh má rád tyto chudé, kteří spoléhají jen na něho. A Maria, zosobnění tohoto Izraele podle ducha pro svou krajní chudobu a pokoru, bude předmětem nejneobyčejnější milosti: bude matkou Mesiáše. (49-5O)

…
Mariina chudoba, která znamená pokoru, skrytý život, všední existenci, příslušnost k nejobyčejnějšímu lidu v neznámém městečku, mluví celá o milosti a oslavuje Pánovu štědrost (velkorysost). Bůh si volí slabé reality tohoto světa, aby projevil svou moc. Každá lidská moc je závoj zahalující jedinou moc Boží. Jestliže Bůh předurčí Marii, aby se stala jeho matkou při jeho vtělení, chce ji mít chudou, nepatrnou a skrytou, aby se jeho milost zaskvěla ve větším lesku. Protože v Marii je všechno: chudoba, nepatrnost, skrytý život, proto všechno, co v ní pochází od Boha, se ukáže jako milost a sláva samotného Boha.

V Marii nic nezastírá ani nezahaluje jedinečnou moc Boží. Všechno v Marii září pouze jako Boží milost, protože ona je opravdu zcela chudá podle ducha. Všechno v ní vyniká jako pouhá Boží moc, protože Maria je doopravdy zcela slabá ve svém lidství. Vše se v ní projevuje jako pouhý Boží dar, protože ona je ve své víře čekání samo, vnímavost sama. Všechno v ní oslavuje Pána, neboť ona není nic. To jenom Bůh ji předurčil a zahrnul milostí.

…
Maria je na prahu nové éry vykoupení ve své chudobě výslovným popřením jakékoli účinnosti moci člověka, absolutním koncem každé filozofie, která by věřila, že člověk může svým úsilím vystoupit k Bohu; s ní je odepsáno každé náboženství skutků, které věřilo, že k uposlechnutí Božího zákona stačí lidské ctnosti. Panna Maria je ve své chudobě znamením moci, milosti a lásky Boha, který jediný nás může zachránit tím, že sestoupí do hlubin našeho lidství, aby ho s námi sdílel a dovedl nás jen svou pomocí s sebou do svého slavného království. Maria je takto živým kázáním o tajemství Boží milosti, která nás vždycky předurčuje, jde před námi, předchází nás, dřív než může z našeho srdce vytrysknout cokoli dobrého. (s. 5O-51)

…
Církev nevráží hlučně do dveří světa, nýbrž zaujímá pokorně místo u stolu chudých. Neznásilňuje svědomí svým rozumováním a svým zdůvodňováním, ale mluví pokojně o pravdě, z které žije v nejzazší hlubině svého bytí, protože tato pravda, to je Kristus sám, přebývající v ní, a ona je jeho Tělem. Církev respektuje tajné přípravy Ducha v srdcích, ozvěny neporušeného stvoření, lidské hodnoty, které Kristus přejímá, aby je posvětil. Církev respektuje čas, který Bůh určil pro svá vítězství.

(Max Thurian: Maria, Matka Pána, Brno Petrov 1991)