Citáty z knihy: Milovat církev (Christoph kardinál Schönborn)

Země zchudla a my s ní, když se z ní převážně i mezi křesťany vytratil cit pro existenci neviditelných tvorů. Co to znamená pro naše chápání eucharistické slavnosti? Že v ní pokaždé spolu s anděly jednohlasně zpíváme „Sanctus“? A co to znamená pro naše chápání pokání, když na začátku mše „prosíme blahoslavenou Pannu Marii, všechny anděly a svaté a vás, bratři a sestry, abyste se za nás přimlouvali u Boha, Otce všemohoucího?“ (23)
(...)
Celou svou podstatou to jsou „duchové služební“ (srov. Žid 1,14). V tom spočívá celá jejich důstojnost a svatost. Tím jsou pravzorem dokonalého tvorstva, obrazem poslání církve. Společenství s anděly, společenství modlitby a lásky udržuje naše vědomí v bdělosti, že tvorstvo není omezeno jen touto zemí. Bez víry v anděly hrozí nebezpečí, že neviditelná dimenze tvorstva vybledne, a tím i komplementarita nebe a země, duchovního a tělesného, přirozenosti a milosti, která teprve vytváří celé rozpětí tvorstva. (25)

…
Můžeme to říci i takto: Je Boží radostí, když jeho tvorové rozvíjejí svou vlastní činnost. Boží prozřetelnost prokazuje svou dokonalost tam, kde vytváří lidi prozíravé. V tvůrčím tvoru se zračí Stvořitel nejjasněji. Nikdo nevyvyšuje Tvůrce, kdo snižuje jeho tvory. Proti takovému falešnému vyvyšování Boha Tomáš říká:
„Kdo umenšuje dokonalost tvorů, umenšuje dokonalost Boží moci. Kdo upírá tvorům jejich vlastní působení, proviňuje se proti Boží dobrotě“ (Summa contra gentiles 3, 69).

Kdo naproti tomu pociťuje radost nad činností tvorů, chválí tím Tvůrce a jeho prozřetelnost. Prostá radost z dobrého jídla, úžas nad pěknou prací řemeslníka, hluboké uspokojení nad zdařilým vlastním dílem, pohnutí nad nezištným gestem oddanosti: v tom všem září - vědomě nebe nevědomě - slavná krása Tvůrce v jeho tvorech.(39)

…
Věřit v Tvůrce znamená též věřit v to veliké, co on přisuzuje svým tvorům. Nejhlubší krize církve se mi dnes jeví v tom, že se už neodvažujeme věřit tomu, jaké dobro prokazuje Bůh těm, kdo ho milují (srov. Řím 8, 28). Taková duchovně náboženská malověrnost bývá v tradici mistrů života nazývána „acedia“; duchovní omrzelost, „otokem duše“ (jak to nazývá Euagrius), který noří svět i vlastní život do jakési mrzuté šedi a bere věcem chuť i lesk. Smutek, který dnes obchází církev, pochází především z toho, že nejdeme velkodušně za Božími požadavky a že se nenecháváme se vším, co jsme a co máme, použít za spolupracovníky Boha (1 Kor 3, 9). Není větší seberealizace člověka nad takovéto odevzdání se jeho službě.

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 40)