Citáty z knihy: Modlitba a sebepoznání (Anselm Grün OSB)

Pro staré mnichy byla modlitba pramenem sebepoznání a léčebným prostředkem na všechny rány, které se dnes pokoušíme hojit psychologickými metodami. Modlitba má současně analytickou i terapeutickou funkci. V modlitbě člověk poznává všechny své chybné postoje a nemoci a v modlitbě zažívá i jejich vyléčení. Člověk, který se modlí, je nejen zbožný, ale modlitba jej činí zralým, zdravým, moudrým, vyléčeným člověkem, člověkem o kterém bychom dnes řekli, našel sám sebe, identifikoval se sám se sebou, realizoval sám sebe.
(7-8)

…
V modlitbě nemůžeme sami před sebou uniknout. Bůh nedovolí, abychom jej zneužívali jako cestu úniku. To nám ukazuje, když nechává, aby nám v modlitbě stále plynuly myslí naše myšlenky a pocity, a tak odhaluje náš vlastní vnitřní stav. Opat Nilos říká o modlitbě:

Všechno, co děláš z pomsty proti svému bratru, který tě urazil, objeví se ti v srdci ve chvílích modlitby.(11)

…
Svědomí člověka, který žije jen povrchně, se podobá kalné vodě; na jeho dně se to hemží červy, hady a krokodýly zla. Netušící člověk o tom nic neví, neboť kalná voda mu znemožňuje jasný výhled Tak bezstarostně žije, považuje se za dobrého a odsuzuje druhé. Svědomí osvíceného se naproti tomu podobá čisté vodě: V slunečním svitu Boží milosti je každý prášek zřejmý a každý prášek také působí silnou bolest, neboť člověka vzdaluje od Boha. Pravé sebepoznání je jakýmsi jasnozřením na všechny naše chyby a slabosti v takové míře, že se nim všechno naplní. Bolestivé poznáni, proniknuté lítosti provází každou opravdovou modlitbu. (17-18)
(...)

Modlitba není prostředkem, který by člověk využíval ve vlastním zájmu nebo ze zvědavosti, aby poznal sám sebe. V modlitbě jde mnohem víc o pravý postoj člověka před Bohem, o pokoru, ke které jej vede bezohledné a neomezené sebepoznání. (18)
(...)

Sebepozorování samo o sobě je tedy již modlitbou. Tím, že člověk o sobě přemýšlí a své myšlenky předkládá Bohu, modlí se. (18)

…
Tématem rozhovoru mezi Bohem a člověkem je zde sám člověk. Člověk má s Bohem hovořit o sobě, má před Bohem rozestřít svůj život, aby tu od Boha dostal vysvětlení svého života. Stává-li se zde tématem modlitby člověk, neznamená to ovšem, že je Bůh degradován na prostředek lidské seberealizace. Cílem modlitby je naopak setkání člověka s Bohem. Ale aby se mohl člověk s Bohem setkat jako ten, kdo je sám sebou, nemůže si o sobě nic předstírat, ale musí své myšlenky a pocity nejdříve před Bohem předestřít. A teprve tehdy, až v rozhovoru pozná, kým vlastně je a v jakém stavu se nachází, teprve tehdy se může uskutečnit pravé setkání, v němž se člověk neukrývá za pokornou maskou, ale dovolí Bohu přistoupit blízko, do nejtěsnější blízkosti, a to bez zbožné masky (19)

…
K sebepoznání nedochází jen při pohledu na sebe sama, ale v rozhodující míře při pohledu na bližního. Plodnou metodou sebepoznání tedy je také modlit se za bližního. Když se modlíme za nějakého bližního, prosvěcujeme i náš vztah k němu. V modlitbě za druhé rezignujeme na všechny pokusy o ospravedlnění, pokoušíme se vidět druhého v Božím světle. V tomto světle pochopíme, jaký je náš vztah k druhému. (21)
(...)
Při modlitbě za druhé nás přejde chuť, přesouvat všechnu vinu na druhé, naopak, budeme stále víc a více poznávat, že je to naše vina, když se někdo druhý chová tak, že jej každý odmítá a odsuzuje. (21)
(...)
Kdo se pokusí, vidět druhého v Božím světle, jako někoho, koho Bůh miluje, ten přestane promítat své vlastní chyby a slabosti na druhého. Modlitba za bližní je účinným prostředkem, tuto projekci odbourat a poznat tak své vlastní nitro. Současně také modlitba vede k lepšímu poznání druhého, k poznání, které neodsuzuje, ale chápe a je schopno s druhým společně trpět. (22)

(Anselm Grün OSB: Modlitba a sebepoznání, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997)