Citáty z knihy: Nebojme se pravdy (Jan Pavel II.)

Nikdy dříve jsme nestáli tváří v tvář tak zásadní morální výzvě. Spočívá ve sladění hodnot vědy a techniky s hodnotami svědomí. Je nezbytné zmobilizovat svědomí! Lidská podstata bude naplněna pouze tehdy, jestliže se věda a svědomí spojí. Jinými slovy, bude nezbytné bedlivě kontrolovat způsob, jakým člověk využívá vynálezy, a úmysly, které podmiňují jeho rozhodování.

…
Pokud se člověk nechá ovládnout jednostranným přijetím primátu ekonomicko-výrobních struktur, jejichž nezbytnou „součást“ sám tvoří, stává se osudově hříčkou takzvané „konzumní společnosti“ a následovně i obětí manipulace. A riziko nespočívá jen v tom, že je člověk hodnocen pouze jako výrobní prostředek. Existuje totiž i riziko daleko méně nápadné, a to, že sami sebe začneme v různých procesech považovat, ať již vědomě či nevědomě, za „prostředek“, tj. za pasívní složku, kterou se dá nerůznějším způsobem „manipulovat“ (mimo jiné i prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků), jež se zbavuje vlastní zodpovědnosti a „námahy“ spojené s rozhodováním a která se i při řešení osobních a hlubších lidských problémů uchyluje k povrchní pomoci některého z „technických“ vynálezů.

Mimo to je konzumní morálka úzce spjata s hédonistickou koncepcí života, jejímž výsledkem nemůže být jiný druh společnosti než taková, která dnes bývá běžně označována jako „svobodná“. Hédonistický postoj vskutku vede k takové interpretaci svobody, podle které svoboda pak směřuje ke svému vlastnímu porušování, a naopak, porušování svobody se společensky vysvětluje jako tendence co nejvíce chránit hédonistické postoje.

Konzumní postoj nebere v úvahu celou pravdu o člověku - ani pravdu historickou či společenskou, ani vnitřní nebo metafyzickou. Nezvažuje celou pravdu o člověku. Jedná se spíše o únik před touto pravdou. Člověk je stvořen ke štěstí. Zajisté! Ale lidské štěstí není v žádném případě totožné s poživačností! Člověk orientovaný konzumním směrem ztrácí poživačností celkový rozměr vlastní lidskosti, ztrácí vědomí hlubšího smyslu života. Takto orientovaný vývoj zabíjí v člověku všechno, co je skutečně hluboce lidské.

…
Pozorovatelé se většinou domnívají, že pravděpodobně nejdůležitějšími příčinami, které vedou mladého člověka k požívání drog je negativní vztah k životu, ztráta všech ideálů a strach z budoucnosti. Pokud lidská bytost, zvláště stojí-li na počátku rozvoje, zůstane bez perspektivy velkých ideálů, pokud nemá důvod žít a přemýšlet o vyhlídkách na budoucnost, snaží se uniknout z přítomnosti a hledat útočiště v určité náhražce anebo v nicotě.

…
„Technologický člověk“, aby žil v co největším blahobytu, vkládá veškerou důvěru a zájmy do rukou vědy a techniky. Má-li pak čelit osudové situaci nemoci, morálnímu utrpení nebo neúprosné smrti - prožívá deziluzi a cítí trpkost. Z „technologického člověka“ se stává „člověk osamělý“ jelikož se cítí zlomený, ohrožený a poražený. Tělesná bolest spolu s bolestí duševní přechází v „bolest existenciální“ a otevřeně nebo skrytě se probouzí i „bolest náboženská“. Přináší s sebou řadu významných otazníků a táže se po smyslu.

…
Nikdo nemůže sám vyřešit všechny problémy světa. Ale každý dobrý skutek je důležitým příspěvkem ke změnám, po kterých všichni toužíme.

(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997)