Citáty z knihy: Pět cest k radosti (Josef Zvěřina)

Jistota víry se nezískává logikou rozumu, nýbrž sjednocením s Bohem, osobním vztahem ke Kristu a silou Ducha. Nemá vědeckou evidenci nýbrž "věřitelnost", která se opírá o věrohodnost sebesdílejícího se Boha. Nemám důkaz, který by vynucoval souhlas - víra je živé uchopení svědectví o živém Bohu. (57-58)
(...) Ve víře je to ochota mysli, připravenost srdce, poslušnost víry." (59)
/Jak mluvit o víře, Samizdatové Teologické texty, 198O, č. 3; Studie č. 75 1981, s. 1O5-21O/
(Josef Zvěřina: Pět cest k radosti, Zvon, Praha 1995, 57-59)

...

Jak se můžeme radovat v soužení, zkouškách, utrpení? Bolest, tíseň a strázeň přece každou radost dusí. Můžeme se radovat v takové situaci, aniž se budeme zdát bláhoví, nepřirození, naivní, ba necitliví a tím i nevěrohodní? (35)
(...)
Ale tu se otevírá jiná možnost: radost skrze utrpení. I taková radost patří k podstatě církve: je zakotvena paradoxu kříže. Ztráta obyčejné radosti otevírá cestu k radosti podstatné. Je to cesta Jobova; je to radost slíbená Ježíšem při Poslední večeři:
/J 16,2O.22; L 24,25n/
(35-36)

...

Mládež se musí stát subjektem, někým kdo s námi jedná!
Otázka mládeže je otázkou budoucnosti. Podle Kristových slov nelze nalévat nové víno do starých měchů, ani starý pytel záplatovat novými záplatami. Čím chatrnější tento pytel, tím větším by to bylo nesmyslem. Odpor proti neživému, zkostnatělému, formálnímu, k nesvobodě a nespravedlnosti, ke konvenci a farizejství, je naprosto zdravý a čím prudší, tím více ukazuje, jak je ho třeba. Naopak daleko horší je lhostejnost! Problém "nova et vetera" se dnes žije mnohem prudčeji než dřív, to si musíme uvědomit.

Otázka mládeže je také otázkou teologickou. V nezmapovaných hlubinách mladé duše, kam nesahá psychologie a sociologie, leží pásmo základních otázek, na které nikdo neodpovídá. Jak žije mládež myšlenku o Bohu? Co pro ni znamená Kristus? Jak cítí své společenství s církví? Jakou kulturu rozumu i srdce připravit pro přijetí víry? Jak v nich vzbudit chuť k askezi, jejíž nedostatek je jedním ze základních nedostatků v dnešní výchově? Zvlášť když dovedou ve sportu nebo ve své vyděděnosti vykonat tolik podivuhodného. (77)

(...) Jen když je budeme opravdu milovat vášnivě, zjeví se nám v jejich kritice pod drsnou slupkou něco velmi podstatného a velmi vážného. Snad to nejkrásnější, co žilo kdysi v nás. Nezvedejte mravokárný prst, ale vyjasněte tváře! Tehdy se překlene generační rozdíl a my i oni pochopíme, že nás dělí jen formy, ale základ je týž. Aspoň v rovině křesťanství.
/Katolické noviny, 1968, 3O/
(77-78)

...

Oběť má dvě stránky, jednu těžkou, bolestnou, až krvavou -druhou duchovní, která jí teprve dává smysl. Kde se něco rodí, bývá oběť: zrno musí zemřít, aby vydalo plod, matka rodí v nebezpečí života a v bolesti, myslitel a umělec obětuje svobodně sebe své tvorbě. V tom smyslu je oběť vrcholným mravním činem, nejvyšším darem lásky. Tak se Kristus "vydal do krajnosti" (kenósis - srov. Flp 2,6-11; Jan 1O,1Ob-18; 13,1; 15,13).

Proto je smysluplná oběť zástupná, za druhého, snad lépe pro druhého. (...) Celým životem i smrtí se /Ježíš/ postavil za svá slova, za své dílo pro nás. Smrt (ale pak i vzkříšení a oslavení) byla svědectvím, že se nám daroval cele; proto říká emauzským učedníkům, že "musel" trpět - a tak vejít do slávy.

Tím máme napověděno také, proč se obětoval a k čemu je vykoupení/spása. Ne jenom "zadostiučinění za urážky", na "odčinění hříchů". V tajemství vykoupení se zjevuje nejplněji - na rozdíl od pohanských představ usmíření božstva - především Boží láska. Bůh první přichází k nám, potřebným spásy, jako otevřené nebe, jako znamení naděje.
/Vykoupení a spása, Samizdatové Teologické texty, 1983, č. 8)/
(52-53)