Citáty z knihy: Základní otázky katolické víry (Otto Hermann Pesch)

A jak je to s peklem? Řekněme si zcela jasně, že peklo skutečně je. Peklo však není místo, které bychom mohli popsat, stejně jako nemůžeme popsat nebe. Peklo znamená odloučení od Boha, je to stav, který nastává v důsledku hříchu. Lze říci, že peklo začíná už hříchem samým, zde na zemi. Člověk však zjistí, kam ho přivedla jeho pýcha, teprve tehdy, setrvá-li ve hříchu, a tak i zemře. Při diskusi o vztahu hříchu a pekla si musíme uvědomit, že nemůžeme u žádného člověka posoudit, zda se skutečně úplně odvrátil od Boha - a tím méně můžeme zjistit, zda zůstal od něho odvrácen do posledního okamžiku. Proto nemůžeme o žádném člověku říci, že je v pekle. Ani se nemůžeme odvážit tvrdit, že v pekle jsou lidé, o kterých nám to naše cítění napovídá. Jako příklad můžeme uvést Jidáše, Hitlera či Stalina. Církev vždy učila, že peklo je, a1e nikdy netvrdila, že ten či onen člověk tímto způsobem trpí. Jeden současný teolog řekl: „Nikdo nepřijde do pekla, pokud sám nechce.“ Zní to překvapivě, ale je tomu naprosto tak.

…
Bůh nás přijímá takové, jací jsme, s našimi vinami a selháními. Proto se vposledku nemusíme hříchu bát. Musíme prostě jen zůstat s Bohem, který nás vždy znovu přijímá bez ohledu na všechno, co jsme kdy učinili špatného.

Tato základní pravda naší víry nám ještě jednou osvětluje otázku pekla: Co si má Bůh počít s člověkem, který je natolik pyšný, že si nechce dát odpustit své hříchy? Kdyby měl Bůh takového člověka přimět k pokání, musel by mu vzít svobodu. A to Bůh nechce. Toto Boží respektování svobody, kterou dal člověku s rizikem, že jí člověk zneužije, je důvodem pro existenci smutné možnosti, kterou nazýváme zatracení či peklo.
(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 86)