Citáty z knihy: Zvolil som si Boha (Jean Marie Lustiger)

Mesiáš, náš Mesiáš je Mesiáš pokořený, skrytý, jehož sláva je nyní zahalená a to i v jeho učednících a v jeho těle. Jeho sláva je u Boha a to ještě není konec historie. Historie pokračuje, historie, které je dána mesiášská naděje. A Izrael v ní má vždy svoji úlohu, protože konec věku lidí ještě nepřišel. (...) Mesiášova utrpení neskončila v jeho údech. Bylo třeba, aby historie pokračovala a aby tato historie nebyla bludnou a zoufalou cestou, ale historií spoluutrpení a spoluvykoupení. (66)

…
To nebyla válka „jako jiné“ války. Měl jsem pocit, že jsme byli ponořeni do jakési pekelné propasti, do obludné nespravedlnosti. Neboť v této válce šlo hlavně o ideologické vítězství nebo ideologickou prohru. Ve středu této ideologie bylo pronásledování národa, národa židovského, protože je národem mesiánským. Pochopil jsem to už jako chlapec, když jsem byl v Německu. Cíle nacizmu byli víc než prométeovské, byly satanské. Jeho základním nepřítelem bylo křesťanství. Nemohl na ně útočit čelně, neboť církev představovala moc, kterou nacisti byli nuceni šetřit, ale židé padli přímo pod karabáč pronásledování. Tato válka rozpoutala nepodlejší vášně a nejpodlejší hanebnost. Ale vzbuzovala též skutky hrdinství a šlechetnosti u obyčejných lidí, na které se dnes už zapomnělo. Tento převratný konflikt nacházel svůj smysl jen v tajemství zápasu který v sobě obsahuje vykoupení. To už nebyla válka v první řadě mezi národy. (96)

…
Smysl zraněného stavu člověka - takto je možné označit dědičný hřích - se dá odhalit jen ve vyznání jednoho dramatu: Člověk se sám zatratil, když se vzdálil od Boha, zatratil se pro sebe sama, zatratil se pro své bratry. Dědičný hřích osvětluje historické postavení člověka, neboť člověk je sobě samému hádankou, nerozluštitelnou hádankou. A může ji rozřešit jen tak, že přijme milost spásy. Musí uznat, že by nalezen a objeven Bohem, aby potom vyznal, že byl ztracený. (297)
(...)
Někdo by mohl říci: „Přítomný stav lidstva je jeho normální stav. Vždy to tak bude, protože takové je nevyhnutelné postavení člověka. Ostatní je jen utopie a sen. Existuje jen skromná a krátká naděje, vždy vyvážená skrytým zoufalstvím, rezignací.“ Ale mluvit o postavení člověka výrazy dědičného hříchu znamená naopak, že povolání člověka nesplývá s jeho osudem, který on sám může formulovat a prožívat. Někde při původu lidstva bylo určité otevřené pole svobody a z milosti Boží se nám tato svoboda podává jako naděje. (296 a 297)

…
/Wolton: Některé teologické proudy zdůrazňovaly, řekněme, víc sociálněpolitickou koncepci spásy./
Chápat Boží spásu v úzkých výrazech lidské historie patří k věčnému pokušení, proti kterému židovská a křesťanská tradice nepřestávají bojovat. Tato sociálněpolitická ohraničenost spásy je téhož druhu jako ohraničenost cézarizmů, které ztotožňují křesťanství s pozemskou mocí. Jestliže se nahradí císař Konstantin Marxem nebo proletariátem, je to stále stejný klam. Klam pozemských mesianizmů.
(...)
Nárokovat si umístění Božího království tu nebo tam, znamená samo sebou postavit dobré na jednu stranu a zlé na druhou. Zlé je možné pobít a dobří - to jsme my. To je manicheizmus nebo dialektika, do kterých nás chtějí uzavřít. Křesťan nemůže přijmout takový omyl. To není možné!(298)

…
/Wolton: Vraťme se k lidským dějinám. Když se blíží třetí tisíciletí, je znát rostoucí zájem o všechno, co se týče spásy?/

V té míře, jak člověk vidí, že je schopen léčit sám sebe a sám sebe osvobodit, v té míře objevuje opravdové hloubky své záhuby. Lékař lépe léčí, psycholog pomáhá často lépe žít, inženýr dosahuje většího ovládání prostředí, přirozené hrozby se čím dál víc opanují. Člověk si myslí, že se už nemusí bát ohně, aspoň ne jako temné moci, nebo blesku jako nepředvídané síly. Člověk už není samotářem vůči sobě a přitom přeměřuje víc svou záhubu: Je ztraceným dítětem. To je prostor na vykoupení. Jméno Spasitel znamená, že člověk byl ztracený: Být spaseným znamená být nalezen. Když člověk odstranil jistý počet vesmírných hrozeb, stanul před svou samotou a ve své samotě stanul před hříchem. (385)

…
Postojem věřícího člověka je uznat v Ukřižovaném toho, v kterém je jakoby představeno odmítnutí každého člověka otevřít se Bohu, ale též toho, který nás od toho osvobozuje. Jinak řečeno: Ten, kdo by si říkal: já jsem nevinný na této smrti, to „druzí“ ho usmrtili, nemůže věřit v Krista. Ba je to dokonce důkazem, že v něho nevěří. Neboť věřit v Krista znamená mít „srdce zkroušené“. Je to obraz z padesátého žalmu a z Jeremiáše, že srdce zatvrzelé se stává srdcem zkoušeným velikostí lásky Boha, který chce odpustit, že srdce z kamene se stává srdcem z masa. (...) Každý křesťan se přiznává, že nese odpovědnost za Kristovu smrt. Když to tak nevidí, není křesťanem. Říci: „To je já, to ten druhý“ znamená postavit se mimo křesťanství. Proto antisemitizmus ve svém pseudoteologickém podání „židé ho usmrtili a ne my“ je rouhání. Popírá univerzalitu vykoupení. V tváři Ukřižovaného nevidí Syna Izraelova nespravedlivě pronásledovaného, nevidí moc Boží, která odhaluje hřích všech, aby se nade všemi smilovala. (169-70)

…
Model, pravzor nabídnuté lásky je ten, který prožil Kristus, čili jeho umučení, jeho smrt na kříži, která na sebe bere nenávist a zamítnutí lásky, čili hřích. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Tato Kristova slova nelze chápat jako sebevražedné obětování se hrdiny, který se ničí, aby uchránil svou čest, ale naopak jako zapomenutí na sebe a do ponoření se do smrti, aby poskytl život.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 284)