Co je zázrak? (Kolektiv autorů)

Je dobré zamyslet se chvíli nad tím, co rozumí bible pod slovem zázrak. Pro Písmo svaté je zázrak něco, v čem vidí člověk jednat Boha. Tak zpívá jeden z žalmů o hvězdné obloze: „Nebesa ti, Hospodine, vzdávají za tvůj div chválu.“ (Ž 89,6) Ale především označuje bible tímto slovem události, ve kterých se zvlášť zřetelně projevuje Boží moc k záchraně člověka. V Novém zákoně k nim dochází v souvislosti s Kristovou dobrotou. Jde o zvláštní věci, které vzbuzují údiv a které něco naznačují. Bývají nazývány „zázraky“, „znamení“, „skutky“, „mocné činy“. Je pochopitelné, že my, moderní lidé, kteří víme něco víc o přírodě a jejích zákonitostech, se v této souvislosti ptáme: Dějí se tato znamení „mimo přírodní zákony“? Jak jsme již výše ukázali, bible si takovou otázku neklade. I pro nás ztrácí čím dál víc smysl. Neboť co víme o vztahu nového stvoření, které zde začíná pronikat, k přírodním zákonům? Jediné, co můžeme říci, je toto: jsou tu mobilizovány velké síly k prospěchu člověka, a to vždy ve spojitosti se spásou a soudem, a především se samotným Kristem. Nic nás nenutí vidět v zázraku svévolný, cizí Boží zásah, jako by Bůh rušil své vlastní dílo, které stvořil. Naopak: zázrak se neprotiví silám stvoření, ale právě jim umožňuje uplatnit se podivuhodně úspěšně, v souladu s „touhou“ a „očekáváním“, kterým je, jak jsme už naznačili, prostoupeno tvorstvo (Ř 8,22). „Můj Otec pracuje bez přestání, proto i já pracuji.“ (J 5,17)

Ze všech těchto důvodů nemusíme mluvit o „výjimce z přírodních zákonů“. Spíše bychom měli říkat: Zázrak přivádí člověka k tomu, aby si uvědomil, že neví, co všechno se v něm samotném i ve světě může stát. Člověk žasne, když mu svět dá zahlédnout něco ze svého pravého, definitivního určení. V zázraku cítí věřící člověk začátek působení nového stvoření, do kterého už vstoupil vzkříšený Kristus.





Ježíšovy zázraky jsou nesobecké, prosté a dobročinné

Za prvé je na nich biblistům nápadné, že je jich tak málo. Nejsou hlavním obsahem evangelií, jak tomu bývá v mnohých životopisech tehdejších velkých mužů.

Za druhé je nápadná nesobeckost Ježíšových znamení. Něco z toho jsme už viděli v pokušení na poušti. Ježíš odmítá udělat zázrak ve svůj prospěch a pro podívanou. Ježíš skutečně neudělal ani jediný zázrak sám pro sebe a přestal s nimi úplně při svém utrpení.

Právě tak se vyhýbal všemu, co by mohlo zázrak zprofanovat jako podívanou nebo vychloubání. Stačí srovnat Ježíšovo vystupování s chováním mnoha mágů, divotvůrců a přívrženců okultních věd, abychom byli uchváceni jednoduchostí, čistotou a úctyhodnou důstojností jeho jednání. I když používá určitých prostředků, jako např. omývání, je vše velmi jednoduché. Jeho zázraky zkrátka nejsou určeny publiku, nýbrž jednotlivým lidem.

A potom ta snadnost, s níž Ježíš zázraky koná: bez hypnózy, bez zbytečných obřadů, bez složitých příprav a řady pomocníků, jen prosté autoritativní slovo, řečené někdy na dálku. Jeho zázraky jsou pokojné, jako tvůrčí činy Boží.

V Ježíšově zázračné moci není ani stopy po magii, to znamená po snaze ovlivnit Boha určitým jednáním bez sebeodevzdání, bez osobního vztahu k němu. Při svých zázracích se Ježíš výslovně modlí: „Otče, děkuji ti žes mě vyslyšel.“ (J 11,41) A přitom jakožto Syn působí v osobním vztahu spolu s Otcem a nemusí se ptát: „Věděl jsem, že mě vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ (J 11,42)

Ježíšovy zázraky jsou znamením jeho poslání; ale to neznamená, že mu byl člověk, jehož se týkaly, lhostejný. Takový živý člověk nebyl pro něho náhodným objektem k použití, aby na něm ukázal svou moc. Ježíš konal své zázraky ze soucitu (L 7,13). Pomoc Boží, osobní a pravá, i uzdravení samo jako dílo spásy je součástí toho znamení.

Důležitá je také skutečnost, že mezi všemi Ježíšovými zázraky není jediný trestající zázrak, na rozdíl od Starého zákona, v jehož některých vyprávěních se projevuje zázrakem Boží „soud“. Ježíš něco takového nezná. Když „synové hromu“ (Jakub a Jan) žádají, aby spadl oheň z nebe Ježíš se obrátí a přísně je napomene (L 9,55). Suchý fíkovník neznamenal trest, ale výstrahu (Mk 11,12-14.20). A z Lukáše, který na tomto místě místo tohoto zázraku uvádí podobenství (L 13, 6-9), vysvítá, jak je to míněno laskavě, s jakou trpělivostí Bůh čeká.

(Zvěstování víry I., Síť, Praha 1994, 96-97)