Ďábel (ROZHOVOR S VOJTĚCHEM KOHUTEM)

Štěpán Plaček, KT č. 5/2004 (1.2. 2004)


ROZHOVOR S VOJTĚCHEM KOHUTEM O PŮSOBENÍ ZLÉHO V DUCHOVNÍM ŽIVOTĚ ČLOVĚKA

V důsledku sekularizace hledá lidstvo zejména nitrosvětské odpovědi na své otázky - duchovní pohled víry opouští. Křesťané by však neměli pustit ze zřetele rovněž působení sil, které sice nejsou pouhým okem viditelné, ale o nichž víme s jistotou díky Božímu slovu. Existence a působení ďábla je takovou skutečností. Spirituální teolog, bosý karmelitán Vojtěch Kohut, v následujícím rozhovoru zdůrazňuje, že v duchovním životě se nevyplácí působení "otce lži" podceňovat.


Chceme hovořit o působení ďábla v duchovním životě člověka. O kom to vlastně mluvíme?

V Písmu svatém najdeme řadu termínů, které ho různě charakterizují. Ve Starém zákoně je to především termín satan - "protivník". Nejznámější novozákonní termín je diabolos - "pomlouvač" nebo doslova "ten, který se vrhá mezi Boha a člověka" jako překážka. Součástí naší víry je, že ďábel je padlým andělem. Je to určitá dogmatická dedukce: předně vychází z toho, že ďábel nemůže být nějakým antibohem. Dále ovšem není ani osobou podobnou člověku, protože je bytostí ryze duchovní. K pojetí, že jde o padlého anděla, tedy docházíme jakousi vylučovací metodou.





Chápeme ďábla jednoznačně jako osobu?

Pokud nezapomínáme na to, že naše lidské pojmy jsou v duchovním světě vždy jen analogické, můžeme bez rozpaků odpovědět: Ano. Různé tradice Písma totiž mluví o ďáblu s tak jednoznačnou konkrétností, že těžko můžeme chápat ďábla jen jako neosobní zlo.





K čemu může vést podceňování ďáblovy existence a jeho působení?

Jestliže je ďábel protivníkem a nepřítelem mého vztahu k Bohu a já s jeho působením nepočítám, pak budu k mnoha věcem slepý. Leccos si budu mylně vysvětlovat a podcením konkrétní obtíže. Vyloučím-li existenci ďábla, pak celý duchovní život vnímám jenom jako cestu postupného sebezdokonalování, kde záleží pouze na mé dobré vůli a spolupráci s Bohem.Ovšem i přecenění jeho působení by mohlo vést k extrémní situaci, kdy ďábla naopak vnímám úplně za vším, co se v životě nepodaří. To může vést k přehnanému pesimismu, kdy se člověku zdá, že nemá šanci v duchovní praxi obstát.





Písmo ale ďábla nazývá "vládcem tohoto světa". To naznačuje, že má v rukou velikou moc, a to i nad člověkem.

To lze správně pochopit jen tehdy, když dobře porozumíme onomu termínu "svět". A zde musíme být opatrní. Vždyť Písmo mluví o tom, že svět je dobrým dílem Božím, nad nímž vládne Bůh sám. Nemůžeme si proto představovat, že je to ďábel, kterému je v takto chápaném světě vše podřízeno. Spíše bych tento biblický termín vnímal ve smyslu pavlovské teologie: "světem" se nemyslí stvoření jako takové, nýbrž porušenost, která je ve stvoření přítomná na základě hříchu. Je to, chcete-li, určitá pokroucená mentalita, tendence k takovému způsobu uvažování a chování, který odpovídá záměrům zlého ducha. V tomto smyslu je možné o ďáblu mluvit jako o vládci tohoto světa, vládci této mentality, kterou nabízí jako variantu pro život - a ona ve skutečnosti vede ke smrti. Nebylo by moudré, abychom z ďábla dělali nějakého panovníka, vládce. To by mu zbytečně dodávalo autoritu, byť negativní. Ďáblova existence není ani obsahem žádného dogmatu - on toho totiž není hoden!





Ježíš byl na poušti vystaven pokušení od ďábla. Co můžeme z této pasáže v evangeliu vytěžit pro křesťanský duchovní život?

Nesmírně mnoho. Otcové pouště se v úryvcích, kde je Ježíš pokoušen, snažili najít konkrétní návod, jak se pokušením bránit. To hlavní, co našli, bylo Slovo Boží jako zbraň, kterou máme ďáblovi odporovat - Ježíš mu totiž vždy odpovídá citací Písma. V úryvku dále objevujeme způsob, jakým ďábel Ježíše pokouší - nesnaží se jej přimět k naprostému popření mesiášské úlohy, ale chce ho přivést "jen" k falešnému pojetí mesiášství. Ďábel většinou nevystupuje přímo. To jsou věci, z kterých může člověk pro duchovní život načerpat velmi mnoho.





Ukazovat zlo jako něco zdánlivě dobrého tedy můžeme považovat za ďáblovu strategii...

Jistě. Svatý Jan od Kříže o ďáblovi říká, že je těžké ho odhalit, protože "klame zdáním dobra, a nikoliv zla". Úskok, lest - to jsou jeho typické přístupy. Proto je také označován jako "otec lži". Přetvařuje se, snaží se ukázat jiný, než jaký ve skutečnosti je. Z Písma můžeme vyčíst i typickou dynamiku jeho působení: nejdříve nám představuje hřích jako něco nesmírně lákavého. V okamžiku, kdy zhřešíme, se snaží naši situaci zdramatizovat a ukázat nám ji horší, než jakou je. Snaží se nás odvést od myšlenky na Boží milosrdenství. Písmo o něm dokonce mluví, že je naší žalobcem u Boha: nejprve nás svede a pak na nás běží Hospodinu žalovat. Není zde zřetelně vidět jeho zákeřnost?





Jak lze účinně odporovat pokušením?

Je těžké dát jednoduchý univerzální návod. Každé pokušení má totiž svůj vlastní průběh, a proto může vždy vyžadovat odlišnou radu. Jsou situace, kdy je třeba nekompromisně říci Ne. Jindy stačí jednoduše utéci; pokaždé to ale také není možné. Plodná je určitě četba Písma a její domýšlení - díky tomu člověk v kritické chvíli často už sám pochopí, co má dělat. Samozřejmě, pokaždé by měla být součástí naší obrany před hříchem snaha přilnout k Bohu. Modlitba tu stojí na prvním místě. Zvláště okamžitá, střelná modlitba může být rozhodující, neboť čas zde hraje mnohdy významnou roli. Obracet se k Bohu je tedy zásadní moment - neboť v tu chvíli dělám pravý opak toho, co chce ďábel, totiž: narušit můj vztah s Bohem.




Jaké návody má ďábel na to, aby svedl českého křesťana v roce 2004?

Odpovím trochu "zlehka": Myslím, že moc nápaditý být nemusí, protože lidská slabost a hloupost je univerzální a dnešní český křesťan není vůči ní imunní. Příliš mnoho fantazie proto ďábel nepotřebuje. Ale teď vážně: jistě je tu spousta věcí, které například minulý totalitní režim nedovoloval, a ty proto dnes mnohé přitahují. Nepochybně je tu výrazná orientace na peníze, moc či oblasti spojené se sexuální morálkou: dokladem typicky "českého hříchu" může být třeba oproti jiným zemím neúměrně rozbujelá prostituce.





Jedná se tedy především o pokušení na základě falešného chápání lidské svobody?

V zásadě ano, protože ztotožnění svobody s libovůlí je obecným problémem současnosti. A náš člověk, který zažil uvolnění po předchozím období nesvobody, na podobné výklady, bohužel, velmi rád slyší.Někteří lidé ovšem mají v reakci na tento stav problém spíše opačný. Ti by naopak nejraději všechny svobody okleštili. V tomto případě může být ďábelským pokušením i přístup, podle něhož ,když nic nedělám, nic nepokazím; stačí, když se uchovám čistý´. Ale Bůh nám dal spoustu darů, které máme používat, a nikoli zakopat, a to dokonce i za cenu určitého riskování! Pasivní "bezúhonnost" - to bývá značný problém i mnohých věřících naší církve.





Takovým pokušením pak může být i pohlížení na druhé perspektivou ,my- oni´, kdy bychom ve druhém už neviděli Krista.

Vždycky je nebezpečné ztotožnit hříšníka s hříchem. Pak jsme v pokušení člověku, který se ďáblem jen nechal svést, rovnou přisuzovat ďábelské rysy! Je ošidné stavět tyto věci do roviny ,my-oni´. Vždyť hranice mezi , koukolem a pšenicí´ prochází nitrem člověka, a nikoli mezi jasně vymezenými skupinami lidí.



***

Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku