Dnes je zapotřebí větší odvahy (Rozhovor s arcibiskupem Silvanem Nestim)

Dnes je zapotřebí větší odvahy

Rozhovor s arcibiskupem Silvanem Nestim o zasvěceném životě v církvi



V podvečer zítřejšího Dne zasvěceného života, který se slaví vždy 2. února na svátek Uvedení Páně do chrámu, jsme si pozvali k našemu mikrofonu sekretáře Kongregace pro instituty zasvěceného života, arcibiskupa Silvana Nestiho.




Excelence, hovoří se o daru zasvěceného života; můžete nám ilustrovat jeho význam?

Dar, jak všichni víme, je věc daná zdarma. Pán projevuje zvláštní náklonnost k těm, které volá k intenzivnější účasti na milosti, na božském životě a následování Krista. Tedy dar, který je nám dán shůry, jak zdůrazňuje Svatý Otec v různých dokumentech. Připomeňme Markovo evangelium, které uvádí, že když Ježíš zavolal k následování mladého člověka, s láskou se na něho podíval. Tady máme smysl daru. Láska Boží zasahuje člověka a jejím přijetím mění celý jeho život. To je smysl dokonalého daru.




V aktuálním kontextu, na úsvitu třetího křesťanského tisíciletí, jaký je význam řeholního života? Jaké poselství mohou dát zasvěcené osoby dnešním lidem?

Zasvěcené osoby předávají existenciální poselství, ukazují, že existuje jiný způsob každodenního života: život ve společenství, sdílení, život odpuštění, život vzájemného přijetí, život ticha a autentického pokoje. To je svědectví řeholních komunit, které by měly žít přesvědčivým životem a životem odpovídajícímu velikému daru Boží lásky. Právě v této společnosti, která má zapotřebí takových svědectví, společnosti, která je znetvořená nenávistí, všichni slyšíme stále ve sdělovacích prostředcích o násilí, nenávisti, odporu, sobectví, obohacování, všechno chtít pro sebe a nehledět na druhé. Zasvěcený život je svědectvím odlišného způsobu života a vztahů k druhým. Proto má zasvěcený život hodnotu podnětu, autentického evangelního svědectví, kvasu a světla pro všechny věřící a pro všechny lidi.




Avšak v řeholním životě nejsou nijak neobvyklé také konflikty, obtíže, překážky, představované také poklesem povolání k zasvěcenému životu …

Konflikty jsou samozřejmě mnohé. Ve všech stoletích zasvěcený život vždycky znamenal opustit všechno pro Krista. Všimněme si také životopisů svatých, kolik těžkostí museli překonat. Překážky se objevují v rodinách, které mnohdy nerespektují povolání, a myslí, že syn nebo dcera budou mít větší naplnění v civilním životě. To je opozice. To je první výzva, kterou každý mladý člověk musí podstoupit, aby zůstal věrný svému povolání. Jsou konfrontace se sekularismem, s jistou svobodou nebo prostopášností, které jsou bezesporu příčinou těžkostí, ve světě s mentalitou velice světskou, který zapomněl na dimenze ducha, díky čemuž člověk nevyrůstá harmonicky. A potom, co se týká poklesu povolání, je třeba říci, že první příčinou je nedostatek mladých. Nízká porodnost v západních zemích je alarmující a ukazuje egoismus, přilnutí k sobě, ukazuje uzavřenost životu – a Bůh je život. Kdo se uzavírá lidskému životu, uzavírá se také Božímu životu, životu milosti. To všechno jsou příčiny které přinesly snížení povolání. Avšak stále jsou nové instituty, které vznikají na základě silné spirituality, živote podle evangelia, ve shodě s papežem a magisteriem církve, které přitahují mnohé mladé. To je úžasná věc. Instituty, které vznikly v poslední době, přitahují mnohé mladé díky své přísnosti, upřímného životu s Kristem, úplnému přijetí magisteria církve a především magisteria papeže.




Excelence, můžeme říci, že dnes je zapotřebí pro toho, kdo se rozhoduje pro zasvěcený život, většího hrdinství, které je dáno okolnostmi, jež jsem právě zdůraznili?

Jistěže. Pro současné mladé lidi je zapotřebí větší odvahy, větší milosti – i když milost je vždycky bohatá – a hlubšího rozhodnutí pro zasvěcený život. Žijeme v těžší době, než která byla v minulosti. V minulosti určitě byly různé prvky, které napomáhaly povoláním, především v kontextu křesťanství, které bylo předivem celé společnosti. V rodinách nás například učili, když pozdravíme na ulici kněze, abychom ho pozdravili „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“. Tady máme smysl křesťanské komunity. Kdo se v dnešní době odváží pozdravit kněze „Pochválen buď Pán Ježíš Kristus“ na nádraží nebo na ulici? Kdysi tyto skutečnosti byly daleko jednodušší. Když na Bílou sobotu zvonili zvony, všichni obecně věděli, že se jedná o Vzkříšení, a žehnali se svěcenou vodou, aby si připomněli svůj křest. Kdo to dělá dnes? Žijeme v sekularizovaném světě, zcela odlišném. Po mladých to vyžaduje více odvahy, také pro možnosti, které se jim v životě nabízejí. Mají všechno. V minulosti – kdo měl v kapse peníze? Žít slib chudoby v naší době, kdy jsme zvyklí utrácet peníze velice snadno, to je prvek, který vyžaduje mnoho statečnosti. Proto jsou mladí dnes obdivuhodní, protože žijí svoje zasvěcení s přesvědčením a s láskou přijímají onen dar Pána, kterým je právě zasvěcený život.





***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

Připravil Giovanni Peduto, překlad česká sekce Vatikánského rozhlasu

Vysíláno 1. února 2003