Důraz (Raniero Cantalamessa)

Papež Wojtyla tvrdí, že "tužby ducha" jsou "možnost a naděje, kterou církev dává dnešním lidem do rukou " v době přípravy na jubileum. Ví, že jsou to "podněty, které zaznívají v noci nového adventu, na jehož konci, tak jako před dvěma tisíci roky, , každý člověk uzří Boží spásu' " (De V 56). Jak může být každý člověk vybízen, aby přijal tyto výzvy?

Tím, že se mu předloží křesťanská zvěst taková, jaká je, že se bude důvěřovat ve vnitřní dobrotu tohoto poselství, aby si samo proklestilo cestu. Opakovaně se říkalo, že pravda se lépe přijme, je-li předkládána pozitivně, než když se bojuje proti jejímu opaku, proti bludu. Aplikujeme-li to na dnešní svět, znamená to, že by se církev měla snažit, aby dala zazářit Kristově kráse v očích světa a ukazovala, jak on odpovídá na potřeby člověka, spíše než předhazovat lidstvu jeho hříchy a omyly.

Je zřejmé, že nemůže chybět ani toto pranýřování - je to součást prorocké služby, toto pranýřování zel světa - ale tento kritický aspekt nesmí mít první místo. Již jsme viděli v minulém století, jak všechny dokumenty, kterými se církev pokoušela uzavřít cestu modernímu světu, když například odsoudila modernismus, měly často negativní účinek. Šlo to tak daleko, že nemálo lidí, zvláště víc sekularizovaných, vidělo v církvi jen řadu zákazů jistých pojmů, jež byly pokládány za hodnoty (například náboženská svoboda a demokracie), a nakonec se tito lidé přidali k hnutím, jež údajně tyto hodnoty hájila. Místo toho musí dnes pastorálka a evangelizace, především s výhledem na rok 2000, klást důraz víc na pozitiv než na negativ.(73)

…
V našich společenstvích se udělují svátosti, náboženské služby, sňatky, pohřby, ale často není zjevná touha a schopnost umožnit autentické duchovní momenty těm, kdo projevují potřebu osobnějšího a hlubšího styku s Bohem.

Vedle toho je jiný nedostatek: společenství, dialogu, opravdové sounáležitosti. Jsou komunity poněkud bezejmenné, zvláště ve velkých městech, kde lidé, kteří se setkávají ve farnosti, se ani nepozdraví, když se potkají u výtahu v činžáku, kde bydlí. Každý vchází do kostela jako jednotlivec a vychází z něho jako jednotlivec.

Moderní psychologie postavila do světla, že se dnešní člověk, právě pro své vykořenění a pro svou globalizaci, cítí často izolován a touží patřit k nějaké skupině, která by posílila jeho individualitu a umožnila mu navázat vztah s ostatními. Ale v křesťanském společenství tato pozornost pro osobu a pro její existenci často chybí, částečně z vnitřních důvodů farní struktury, částečně z lidských nedostatků. Není tedy nic divného, když mnoho lidí, kteří v sobě pociťují tuto potřebu, vstupuje do sekt, nebo se jde inspirovat východní spiritualitou.

Stalo se mi, že jsem v Thajsku potkal Italy, kteří se tam šli učit modlitbě. A bylo mi do pláče při pomyšlení, že mladí lidé mají chodit k bonzům, aby se naučili modlit, když my jsme při křtu obdrželi Ducha, který se modlí "s" námi a "za" nás, a máme proto v sobě učitele veškeré modlitby!

Potom jsou prvky spjaté s nynější kulturou "na jedno použití". Konzumismus se promítá i do religiozity a dnešní člověk, zvyklý jít do supermarketu a vybrat si, co se mu hodí, zamíří stejným způsobem k náboženské nabídce, která se mu zdá nejpohodlnější a bezprostřední, a z Boha si nedělá opravdový problém.

Nejnegativnějším prvkem těchto dnešních náboženských zkušeností, jako jsou rozmanité sekty nebo hnutí New Age, je fakt, že místo Boha bylo postaveno "já". O božském se jistým způsobem mluví, to ano, ale důležitý není Bůh, protože náboženství má v první řadě za úkol umocňovat člověka, má ho zabezpečit, dát mu blahobyt a zdraví. Tak se může zrodit dokonce ohavné Prosperity Gospel (evangelium prosperity), které je přesným opakem evangelia blahoslavenství.

Takto bychom mohli říci, že odmítání tradičních církví závisí - kromě toho, že nedovedou být pro lidi přitažlivé - na více zneklidňující pohnutce: člověk se bojí osobního Boha, který má vůli, ukládá zákon a staví nás před povinnosti a volby. Je mnohem pohodlnější utéci tomu všemu a vybrat si Boha neurčitého, neosobního, kterému můžeme připisovat to, co si přejeme, a především ho nemusíme poslouchat.

Na druhé straně se nemůže zapomínat, že leckterá z těchto hnutí mají pohnutky mnohem malichernější, že si je vymyslely osoby velice prohnané, aby se mohly bez míry obohacovat na účet důvěřivých lidí.

(Raniero Cantalamessa, Saverio Gaeta: Dech božského Ducha, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 135-136)