I. Nezřízenost žádostivostí

2535 Smyslová žádostivost nás vede k tomu, abychom toužili po příjemných věcech, které nemáme. Má-li člověk hlad, chce se najíst, je-li mu zima, chce se ohřát. Taková přání jsou sama o sobě dobrá, ale často nezůstanou v mezích rozumu a pudí nás, abychom neprávem dychtili po tom, na co nemáme právo a co nám nepatří, co náleží druhým.

2536 Desáté přikázání zakazuje nenasytnost a touhu neomezeně si přivlastňovat pozemské statky; zakazuje nezřízenou žádostivost, vzniklou z bezuzdné záliby v bohatství a s ním spojené moci. Zakazuje také touhu spáchat nespravedlnost, kterou by byl poškozen pozemský majetek bližního.
Když nám zákon říká "nebudeš dychtit", užívá těchto slov v tom smyslu, abychom mírnili naši dychtivost po věcech druhého. Žízeň žádostivosti po cizím majetku je totiž nezměrná a nekonečná, nikdy se neukojí jak je psáno: "Kdo miluje peníze, nenasytí se jimi" (Kaz 5,9).256

2537 Toto přikázání nepřestupuje člověk, který touží dosáhnout věcí, jež patří bližnímu, pokud k tomu dochází spravedlivými prostředky. Tradiční katecheze poukazuje realisticky na "ty, kteří musí víc bojovat proti hříšným žádostem", a které je tedy "třeba s větší naléhavostí vybízet, aby dodržovali toto přikázání":
"Jsou to obchodníci a velkododavatelé, kteří si přejí nedostatek zboží a drahotu a těžce nesou, že vedle nich jsou i druzí, kteří prodávají a kupují, a to proto, aby sami mohli prodávat dráže a kupovat levněji... lékaři, kteří si přejí nemoci; právníci toužící po případech a četných důležitých procesech..."257

2538 Desáté přikázání vyžaduje, aby se z lidského srdce vyhostila závist. Když prorok Natan chtěl vzbudit v králi Davidovi lítost, vyprávěl mu příběh o chudákovi, který měl jen jednu ovečku, jež byla pro něho jako dcera, a o bohatci, který navzdory tomu, že měl mnoho dobytka, záviděl tomu chudákovi a nakonec mu jeho ovečku ukradl.258 Závist může vést k nejhorším zločinům.259 Ďáblovou závistí vešla do světa smrt.260
"Vedeme mezi sebou válku a je to závist, která ozbrojuje jedny proti druhým... Jestliže všichni tak zavile ničí Kristovo Tělo, kam to dospěje? Pracujeme tím na jeho vysílení... Říkáme si, že jsme údy jednoho a téhož Těla, a požíráme se, jako by to činily šelmy."261

2539 Závist je jedna z hlavních neřestí. Spočívá ve smutku, který člověk zakouší z majetku druhého, a v nezřízené touze přivlastnit si jej, byť i neoprávněně. Závist se stává těžkým hříchem, přeje-li bližnímu velké zlo.
Svatý Augustin viděl v závisti pravý "ďábelský hřích".262
"Ze závisti se rodí zášť, nactiutrhání, pomluva, radost nad neštěstím bližního a nelibost z jeho štěstí."263

2540 Závist představuje jeden z druhů smutku, a tedy odmítnutí lásky; pokřtěný má bojovat proti závisti prokazováním laskavosti. Závist má svou příčinu často v pýše; pokřtěný se má proto naučit, jak žít v pokoře.
"Chtěli byste vidět, jak je Bůh skrze vás oslavován? Dobrá, radujte se z pokroku svého bratra a tím bude Bůh vámi oslavován. Potom se bude říkat: 'Bůh buď pochválen', tím, že jeho služebník dosáhl vítězství nad nenávistí, protože dokázal učinit ze zásluh druhého důvod své radosti."