Jak smířit svobodu člověka s jeho podřízeností Bohu? (Jacques Philippe)

Často mluvíme o nutnosti být poslušný Boží vůle, nechat se vést Duchem svatým atd. Dalo by se však namítnout, že takto je člověk jenom loutkou v Božích rukou. Kde je pak jeho odpovědnost a svoboda?

Tato obava je lichá; je dokonce nejzávažnějším pokušením, kterým se kdy ďábel snažil člověka vzdálit od Boha. Musíme naopak zdůraznit, že čím více je člověk podřízen Bohu, tím je svobodnější. Dá se dokonce říci, že jediným způsobem, jak může člověk dospět ke svobodě, je poslušnost Bohu. Je to těžké pochopit a vždy to zůstane trochu tajemstvím, ale přesto se pokusíme několika poznámkami vysvětlit, proč tomu tak je.

1) Poslušnost Bohu nedělá z člověka loutku. Dát se vést Božími přikázáními a vnuknutími Ducha neznamená „letět s automatickým pilotem“, a nemuset tedy nic dělat. Dává to naopak prostor pro uplatnění vlastní svobody, zodpovědnosti a iniciativy. Avšak uplatňování této svobody už není chaotické ani vedené jen povrchními přáními: Bůh je usměrňuje k tomu, co je pro mě nejlepší. Stává se spoluprací s Boží milostí, spoluprací, která nepotlačuje, ale naopak využívá všechny mé přirozené schopnosti: vůli, inteligenci, úsudek atd.

2) Bůh je náš Stvořitel, v každém okamžiku nám dává život jako svobodným bytostem. On je pramenem naší svobody a čím víc závisíme na Bohu, tím víc tato svoboda prýští. Závislost na lidské bytosti může omezovat, ale závislost na Bohu omezením není, protože v Bohu, který je nekonečné dobro, nejsou žádné meze. Jediné, co nám „zakazuje“, je to, co nám brání být svobodní, to, co brání naší realizaci jako osoby schopné svobodně milovat, být milován a nacházet v lásce své štěstí. Jediným omezením, které nám Bůh ukládá, je naše postavení tvorů: nemůžeme, aniž bychom byli nešťastní, dělat něco jiného, než pro co jsme byli stvořeni, tedy přijímat a dávat lásku.

3) Co je to svoboda? Svobodou není, že mohu uskutečnit každý svůj rozmar, ale že mohu dovolit, aby se ve mně vynořilo to nejlepší, nejkrásnější a nejhlubší a nebylo to už dušeno povrchnějšími věcmi: strachy, sobeckými lpěními, sebeklamy. Podřízení se Bohu ze mne tento ochromující krunýř sejme, a dá tak volnost tomu, co je ve mně autentické.

Boží vůle se, když se jí podřídím, bezpochyby postaví proti celé jedné části mého já, avšak právě proti oné negativní části, která mne podmiňuje a omezuje, a postupně mě od ní osvobodí. Boží vůle se ale nikdy nestaví proti tomu, co je ve mně dobré: proti touze po pravdě, po životě, po štěstí, plnosti lásky. Podřízení se Bohu totiž prořezává věci v mém nitru, ale nikdy nepotlačuje to nejlepší: hluboké pozitivní touhy, které v sobě mám. Naopak je probouzí, posiluje, usměrňuje, zbavuje nás překážek bránících jejich uskutečnění.

4) Zkušenost potvrzuje, že ten, kdo jde s Pánem a nechává se jím vést, postupně zakouší pocit svobody: jeho srdce se nesvírá, nedusí, ale naopak uvolňuje a „dýchá“ stále víc. Bůh je nekonečná láska, není v něm nic úzkoprsého a omezeného, ale vše je velkorysé a hojné. Duše, která kráčí s Bohem, se cítí svobodná; cítí, že se nemá čeho bát, že ji nic neovládá, ale naopak, že vše je jí podřízeno, protože všechno přispívá k jejímu prospěchu, příznivé stejně jako nepříznivé okolnosti, dobro stejně jako zlo. Cítí, že jí všechno náleží, protože je dcerou Boží, že ji nic nemůže omezovat, protože jí patří Bůh. Nic ji nepodmiňuje, ale dělá vždy to, co chce, protože tím, co chce, je milovat, a to je vždy v její moci. Nic ji nemůže odloučit od Boha, kterého miluje. cítí, že i kdyby byla ve vězení, byla by stejně šťastná, protože žádná moc na světě jí nemůže vzít Boha.

5) Skutečné řešení problému svobody není filozofické, ale existenční. Na filozofické rovině můžeme mít vždy podezření, že mezi naší svobodou a Boží vůlí je rozpor. Všechno nakonec záleží na tom, jak se stavíme k Bohu! Rozpor mezi naší svobodou a Boží vůlí se řeší, když se náš vztah k Bohu stane vztahem lásky, a může se vyřešit následovně:
Ti, kdo se milují, svobodně a ochotně sjednocují své vůle, stávají se závislými jeden na druhém a čím jsou spjatější a na sobě závislejší, tím jsou šťastnější a svobodnější. Adolescentovi vadí, že je závislý na svém otci, tato závislost ho tíží, raději by nikoho nepotřeboval. Ale malé dítě (kterým se máme podle evangelia stát) svou plnou závislostí na rodičích netrpí, naopak, neboť tato závislost znamená výměnu lásky: ve všem, co dítě dostává od svých rodičů, vlastně dostává jejich lásku, přijímá ji a odpovídá na ni svou láskou. Tou splácí vše, co dostává, a projevuje ji právě radostí z přijímání.

6) Chceme-li tedy, aby vymizely (zdánlivé) rozpory mezi Boží vůlí a naší svobodou, prosme Ducha svatého o milost větší lásky k Bohu, a problém se sám vyřeší. Milovat Boha je tím nejnáročnějším, co může být (je třeba dát se cele: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem celou svou duší a celou svou myslí“ /Mt22,37/), ale zároveň i tím nejméně omezujícím: milovat Boha není omezení, protože je tak krásný a úžasný, že milovat ho je nekonečné štěstí. Bůh je nekonečné dobro, láska k němu nesvírá naše srdce, ale nekonečně je uvolňuje.

Ale naproti tomu, když opustíme tuto perspektivu lásky, když se vztah mezi člověkem a Bohem stane pouze vztahem tvůrce a tvora, pána a sluhy a podobně, pak se problém stává neřešitelným. Jenom láska může překlenout rozpor mezi dvěma svobodami, jenom láska umožňuje dvěma svobodám, aby se dobrovolně spojily.

Milovat znamená dobrovolně ztratit svou svobodu, ale tato ztráta je ziskem, protože mi dává
druhého a mne dává druhému. Milovat Boha znamená ztratit sebe, abychom nalezli a získali Boha a nakonec v něm našli sami sebe. „Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho" (Mt 10,39).


***
Se svolením převzato z knihy: Ve škole Ducha svatého, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství