Jezulátko zmizelo…

Misionářská stanice Kifungilo leží v pohoří Usambara v Africe. Žila jsem tam šest let, vyučovala jsem sirotky a starala jsem se o ně jako matka dětské vesničky.

Prosinec patří v této oblasti k měsícům, kdy je největší horko. Byly Vánoce a naše děti nemohly odjet domů. Neměly už žádné rodiče nebo je jejich rodiče prostě nechtěli vidět.

Jako každoročně jsme dětem připravili pěknou slavnost – a k tomu patří stavění našich jesliček. Nejhezčí místo v kapli byl výklenek nedaleko bočních dveří. Tam stáli pod opravdovými palmami Maria a Josef, pastýři s ovcemi a uprostřed leželo Jezulátko. Děti pozorovaly jesličky užaslýma očima: Willi, Peter Ndogo, Josef Babu a Lela. Zpívaly své písně. Na příklad: „Lalla kitoto cha mbingu.“ To znamená: Spi dítě z nebe.

Všichni jsme chtěli, aby se Božské dítě u nás cítilo příjemně a vítané. Naše děti přece dobře věděly, jak tvrdý osud má člověk, kterého nikdo nechce. Po obědě Štědrého dne, když jsme jesličky postavili, pražilo na malou vesničku tropické slunce. Mnozí z nás šli ještě z kaple domů. V pět hodin jsme šli na pobožnost do kostela a navštívili jsme samozřejmě v kapli naše jesličky. Ale jaké nás čekalo zděšení! Jezulátko tam neleželo! Zmizelo.

Co teď? Chtěli nás pozlobit kolemjdoucí nekřesťané nebo děti islámského učitele? Ani naše děti neměly tušení, co se s Jezulátkem mohlo stát. V tom jsme ale zjistili, že mezi námi chybí Lela, citlivé sedmileté děvčátko s otevřeným srdcem. Hledali jsme ji po celé vesnici. Nakonec jsme ji našli v nedalekém cedrovém lesíku. Táhla za sebou velkou krabici. Když jsme se jí ustrašeně ptali, proč není s ostatními v kostele a co má v té krabici, bezelstně odpověděla: „Šla jsem s Jezulátkem na procházku. Vždyť přece potřeboval také trochu čerstvého vzduchu a společnost i jistotu, že v Kifungilo ho mají rádi!“



( Sr.Josefi Patreiderová)

( Z časopisu DUHA č.9 12/96 )