Král a sedlák- cokoli jste učinili...

Kdo obstojí při posledním soudu?
Kdo s láskou pomáhá těm, kdo pomoc potřebují.
Ježíš říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“
______________________

Tato příhoda se odehrála kdysi dávno ve španělském království:
Jednoho dne se král Richard vypravil na lov.
Zastihla ho bouřka a on se při ní ocitl uprostřed lesa docela sám.
Když nastal večer, vydal se na zpáteční cestu ke královskému paláci, ale zabloudil.
Celou noc musel strávit venku.
Soužil ho hlad a zima a marně hledal cestu v nekonečném lese.

Úplně promočený a vyčerpaný zahlédl konečně časně ráno osamělý selský dvůr.
Zaklepal na dveře, pak ještě jednou, ale nikdo neotevíral.
Zoufalý král se pokusil dveře otevřít. Nebyly zavřené, a tak vešel.
Tu vyskočil od kuchyňského stolu sedlák a rozkřikl se na něj:
„Ty drzý lumpe, ty tu chceš něco ukrást, co?!
Koukej se klidit, nebo na tebe pošlu psy!“

Král žebrá a prosí, ale sedlák je tím zuřivější.
Nakonec uhodil krále do tváře a přirazil mu dveře před nosem.
Král se však díky pomoci jiných lidí, které potkal, dostal zase domů.
Za tři dny si nechal sedláka zavolat do královského paláce.
Sedlák si pomyslil: „Proč musím ke králi?
Přece jsem nic neudělal! Vždyť ho ani neznám.“

Ve velkém sále musel docela sám předstoupit před shromážděná knížata říše.
Král byl v slavnostním odění, v ruce žezlo, na hlavě korunu.
Dlouho se díval na třesoucího se sedláka a mlčel. Pak řekl: „Poznáváš mě?“
Sedlák byl tím vším a těmi slovy tak ohromený, že brzy nato zemřel.

Tato slova uslyšíme na posledním soudu i my:
„Poznáváš mě? Byl jsem hladový, byl jsem nemocný, byl jsem cizincem.“
Doufejme, že nikomu z nás nebude muset Kristus Král říci:
„Jdi ode mne do věčného ohně!
Cokoliv jsi neučinil jednomu z těchto nepatrných,
ani mně jsi neučinil" (Mt 25, 41.45)

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy psané životem, Pierre Lefevre,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno