Král a sedlák- cokoli jste učinili...

Kdo obstojí při posledním soudu?
Kdo s láskou pomáhá těm, kdo pomoc potřebují. Ježíš říká: „Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“
______________________

Tato příhoda se odehrála kdysi dávno ve španělském království:

Jednoho dne se král Richard vypravil na lov. Zastihla ho bouřka a on se při ní ocitl uprostřed lesa docela sám. Když nastal večer, vydal se na zpáteční cestu ke královskému paláci, ale zabloudil. Celou noc musel strávit venku. Soužil ho hlad a zima a marně hledal cestu v nekonečném lese.

Úplně promočený a vyčerpaný zahlédl konečně časně ráno osamělý selský dvůr. Zaklepal na dveře, pak ještě jednou, ale nikdo neotevíral. Zoufalý král se pokusil dveře otevřít. Nebyly zavřené, a tak vešel.

Tu vyskočil od kuchyňského stolu sedlák a rozkřikl se na něj: „Ty drzý lumpe, ty tu chceš něco ukrást, co?! Koukej se klidit, nebo na tebe pošlu psy!“

Král žebrá a prosí, ale sedlák je tím zuřivější. Nakonec uhodil krále do tváře a přirazil mu dveře před nosem. Král se však díky pomoci jiných lidí, které potkal, dostal zase domů.

Za tři dny si nechal sedláka zavolat do královského paláce. Sedlák si pomyslil: „Proč musím ke králi? Přece jsem nic neudělal! Vždyť ho ani neznám.“

Ve velkém sále musel docela sám předstoupit před shromážděná knížata říše. Král byl v slavnostním odění, v ruce žezlo, na hlavě korunu.

Dlouho se díval na třesoucího se sedláka a mlčel. Pak řekl: „Poznáváš mě?“

Sedlák byl tím vším a těmi slovy tak ohromený, že brzy nato zemřel.

Tato slova uslyšíme na posledním soudu i my: „Poznáváš mě? Byl jsem hladový, byl jsem nemocný, byl jsem cizincem.“

Doufejme, že nikomu z nás nebude muset Kristus Král říci: „Jdi ode mne do věčného ohně! Cokoliv jsi neučinil jednomu z těchto nepatrných, ani mně jsi neučinil" (Mt 25, 41.45) 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy psané životem, Pierre Lefevre,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno