Má ještě dnes smysl mluvit o poutích? (Aleš Opatrný)

Přinášejí pouti duchovní prospěch i v dnešní době?
Před třemi staletími byla cesta kolem světa těžko splnitelným snem, můj pan profesor němčiny před padesáti léty opakovával s jistým obdivem, že Mácha šel až do Itálie pěšky, a prarodiče nejstarší generace chodívali na pouti pěšky třeba i do rakouského Mariazell, když sklidili sena a byl ještě čas do žní. Ale dnes se internetem přeneseme do libovolného světadílu ihned, v jakémkoli velkém evropském městě můžeme být letadlem nanejvýš za několik hodin a autem během jednoho dne.

Má ještě smysl mluvit o poutích? Není to jen hra na minulost? A můžeme jít ještě dál a ptát se, proč bychom měli putovat na určité poutní místo, když je Bůh všudypřítomný a on sám i jeho svatí jsou modlitbou "dosažitelní" na jakémkoli místě. Nemůžeme přece tvrdit, že na poutním místě je Trojjediný Bůh "přítomnější" než někde jinde a Panna Maria mocnější na Svaté Hoře než třeba v Benešově!





ZMĚNY ŽIVOTA

Ačkoli se toho mnoho změnilo, nezměnil se nijak podstatně člověk a jeho potřeby. A duchovní život se řídí v podstatě stále stejnými zákonitostmi. Stále hraje určitou roli zážitek něčeho výjimečného. Není tím míněn zázrak nebo jiná podobná neobvyklost, ale jiné prostředí, než ve kterém se běžně pohybujeme. Je zkušeností spirituálů, zpovědníků a mnoha dalších věřících, že změna místa může na člověka působit kladně. Snáze se podívá na svůj život s odstupem a uvědomí si své klady a zápory, vymaní se z tlaku starostí a stále stejných problémů. Je lépe disponován k zamyšlení nad sebou samým i k modlitbě na "promodleném" místě.

Pro většinu lidí je dnes důležitější pobyt na poutním místě samotném než dlouhá cesta na ně. Má to jistě i své nevýhody - cesta byla možností pozvolného přechodu od obvyklého života doma k neobvyklému zážitku poutního místa, k určitému "přeladění" člověka jak cestou na ně, tak zpět. Pěší putování také nemohlo svádět k dnešní časté kombinaci pouti s turistickým zájezdem, kdy se za jednu sobotu absolvuje prohlídka dvou zámků a tří poutních míst, o návštěvě restaurací nemluvě.





KOHO HLEDÁME

Většina poutních míst je zasvěcena Panně Marii nebo některému světci či světici, ale nemají být jejich "památníkem". Jsou to místa osobní modlitby a liturgie. Odedávna se na nich slaví svátosti - zejména svátost smíření a eucharistie, v posledních desetiletích také často svátost pomazání nemocných, případně i svátost křtu a manželství. A všechny umožňují setkání s Kristem. Ostatně i pobyt mezi modlícími se návštěvníky poutního místa je příležitostí k setkání s Kristem, který je uprostřed těch, kdo se scházejí v jeho jménu. Je nesmírně důležité, aby poutník, který přišel na poutní místo, ke Kristu vnitřně "doputoval". Aby se s ním setkal a přijal jeho odpuštění i obdarování. Skutečně křesťanská úcta k Panně Marii a ke svatým nás ani jinam dovést nemůže a nemá. Proto má slavení svátostí na poutním místě tak zásadní význam.





CO HLEDÁME

Řada lidí sem přichází s konkrétními bolestmi, přáními nebo očekáváními. Putováním dávají naléhavosti svých potřeb a upřímnosti své víry jedinečný výraz. Pro naplnění svých nadějí chtějí něco dobrého udělat, a tak se vydají na pouť. Chápou, že tam se může jejich modlitba stát hlubší a opravdovější. Zde je ale tenká hranice mezi vírou a omylem. Protože pouť lze také pochopit jako "nátlakovou akci" na Boha, jako příjemné přesunutí vlastního rozhodování na zodpovědnost uctívaného světce nebo jako zázračný prostředek k naplnění vlastních přání. A to je všechno omyl. Nebo z jiného pohledu: jde o to, zda člověk na poutní místo přichází, aby se lépe sjednotil s Bohem, vnímal ho a odpověděl mu, nebo zda tam utíká před řešením či rozhodnutím, které odmítá udělat doma. V tom případě si odnese z pouti zklamání. Můžeme totiž říci, že poutní místo je dobré k tomu, abychom lépe slyšeli, když k nám Bůh mluví, a ne k tomu, aby Bůh lépe slyšel to, co mu my doporučujeme.





A CO MŮŽEME NALÉZT

Na poutních místech můžeme nalézt mnoho nevkusu - jak v oblasti upomínkových předmětů a jejich nabídky, tak v nejrůznějších projevech zbožnosti. A právě tím si je nemáme nechat znechutit. Zdá se totiž, že přes všechny dlouhodobé a upřímné snahy o kultivaci jsou tyto věci nevykořenitelné. Jenže ony také nejsou podstatné. Na naše setkání s Bohem nemusí mít žádný vliv. Protože Bůh na těchto rušivých vlivech (nejsou ale rušivé pro každého!) závislý není a naše víra jistě také ne. A tak můžeme najít na poutním místě setkání s živou modlící se církví v přítomnosti i ve vzpomínkách na ty, kteří přicházeli před námi. Můžeme objevit i pro nás samotné nečekanou schopnost s důvěrou se pomodlit. Smíření s Bohem. Posilu víry. A třeba po týdnech, měsících či letech i vyřešení problému, s nímž jsme na poutní místo přišli.




***

Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku KT č. 19/2004 (9.5. 2004)