Matka Tereza - krátký životopis a některé její myšlenky

Ve wordu je text ke stažení zde



MATKA TEREZA

1910, 27. srpna: Narodila se ve Skopje, v albánské oblasti Kosovo, která o několik let později přechází do rukou Jugoslávie. Narodila se v katolické, šťastné a bohaté rodině schopného obchodníka a doktora farmacie. Při křtu dostala jméno Agnese. Doma jí ale říkali „Gonxha“, to znamená „Poupátko“.

1928, 25. září: V irském Dublinu vstupuje k sestrám Naší Paní Loretánské. Po dvou měsících odjíždí do Indie, kde vyučuje na vyšší škole.

1946, 24. květen: Při cestě vlakem na duchovní cvičení ji zasahuje bída chudých. Cítí povolání zcela se věnovat službě chudým a opustit kongregaci Naší Paní Loretánské. Poté se snaží tuto svou touhu realizovat, ale setkává se s nepřátelstvím a nedůvěřivostí.

1950, 7. říjen: Po dlouhém zkoumání přichází odpověď z Vatikánu schvalující novou kongregaci sester Matky Terezy. Budou se jmenovat „Misionářky lásky“.

1979, 17. říjen: Přijímá v Oslo Nobelovu cenu míru.

1997, 7. července: Navštěvuje papeže, vrací se do Kalkaty, kde 5. září umírá.

Silou Matky Terezy je Láska. Okouzlující a přitažlivý je ale prostý a konkrétní způsob, kterým tuto Lásku žije a obdarovává bližního.
(Franco Zeffirelli – režisér)




Přeji si, abyste všichni naplnili svá srdce velikou láskou. Nepředstavujte si, že tato láska musí být něčím mimořádným, má-li být pravá a vřelá. Ne. To, co potřebujeme ke své lásce, je trvalá touha milovat toho, kterého milujeme. (Matka Tereza)

I my mnohdy dokážeme zahořet láskou, která naplní naše srdce až po okraj. To je pak schopné tak vřelého citu, že ho zpravidla prožíváme jako něco mimořádného.
Pokud však tato touha není naplněna, plamen lásky buď pohasne, nebo způsobí dokonce škodu na duši. Často se mi zdá, že se lidé opravdové lásce brání ze strachu. Chceme být spíš milováni, než se vydávat všanc a riskovat nepřijetí nebo ztrátu. A tak své touhy krotíme, aby raději nebyly trvalé. Láska se pro nás stává riskantním podnikem, nejistou investicí a někdy až nebezpečnou iluzí – vždyť vidíme tolik našich přátel a známých, jejichž plamen lásky se nakonec změnil ve velké spáleniště. Stojí vůbec za to milovat?!
Zkušenost Matky Terezy je přesně opačná. Z lásky ke Kristu se stala žebračkou, aby mohla milovat Krista v jeho chudých.
Náš život by byl mnohem radostnější, kdybychom se dokázali přiblížit tomuto ideálu lásky – přes všechna zklamání trvale milovat toho, koho milujeme. A to i tehdy, když se naše citové, časové či hmotné investice v dohledné době nevrátí.
(Podle knihy: Matka Tereza s Danou Němcovou,
vydalo Karmelitánské nakladatelství)




Musíme milovat, až to bolí!
Nestačí říci: „Miluji.“
Musíme tuto lásku vložit
do konkrétních skutků. (Matka Tereza)

Slova „miluji tě“ dnes vypouštíme z úst jako komiksovou bublinu, která se vznáší nad našimi hlavami s roztouženými výrazy. Říct někomu „miluji tě“ je stejně nezávazné jako pochválit mu auto nebo šaty.
Slova o tom, že láska je spojená i s bolestí, se zdají být jako nepatřičné rušení této idylky, jako moralizování, které člověku komplikuje život. Copak bolest nezbytně patří k tak úžasnému pocitu, jakým je stav zamilovanosti?
Život nás ale učí, že láska a bolest spolu chodí v podivné symbióze a vzájemně se potvrzují. Když matka dává život dítěti, tak to vždycky bolí. Pro radost z nového života však matka na bolest hned zapomíná, láska ji promění v tichou radost.
Matka Tereza svou lásku potvrzovala každodenní bolestí rukou, nohou, často i celého těla. Věděla, jak bičuje déšť, jak bolí hlad a žízeň, jak spaluje sluneční žár, jak dotírá zima v noci bez přístřeší. Láska pro ni nebyla jen slovem, komiksovou bublinou bez obsahu, ale všední žitou realitou.
Je zapotřebí, abychom si položili nepříjemnou otázku: Když říkáme, že milujeme, vydáváme se opravdu cele? Není to spíš tak, že chceme milovat, ale nechceme trpět?
(Podle knihy: Matka Tereza s Danou Němcovou,
vydalo Karmelitánské nakladatelství)
Milovat musí být tak normální, jako je žít, jako je dýchat, den po dni až do smrti. (Matka Tereza)




Jenom láska bude jednou měřítkem hodnoty našeho života. Láska ovšem potřebuje růst a zrání. Bůh jako milující Stvořitel touží po svobodné odpovědi svého stvoření. Vzájemný vztah lásky se proto nedá nadiktovat ani uspěchat.

Láska je nejniternějším poutem mezi Bohem a lidmi. A sestry Matky Terezy jí dostávají tím více, čím více jí svou prací pro chudé nezištně vydávají. Jejich lásce není nic zatěžko, protože práce je pro ně modlitbou a bohoslužbou. Věcná Matka Tereza pak může říct: „Milovat musí být tak normální, jako je žít, jako je dýchat, den po dni až do smrti.“
Dej Bůh, abychom byli takto normální!

(Podle knihy: Matka Tereza s Danou Němcovou,
vydalo Karmelitánské nakladatelství)





Starší muž se za ranního rozbřesku procházel po pláži. V dálce před sebou spatřil mladíka, jak sbírá hvězdice a hází je zpět do moře. Když se přiblížil až k němu, zeptal se ho, proč to dělá. Dozvěděl se, že mořem vyvrhnuté hvězdice na ranním slunci uschnou. „Ale pláž je mnoho kilometrů dlouhá a jsou na ní miliony hvězdic,“ namítal stařec. „Myslíš, že svým počínáním něco změníš?“
Mladík se podíval na hvězdici, kterou držel v ruce, a hodil ji do bezpečí vln. „Změním tím osud této hvězdice.“

(Z knihy Malé příběhy,vydalo Karmelitánské nakladatelství)