Milovaný pes a záchrana

"Tenhle příběh." začal vyprávět dr. K. M., "se mi stal za války.
Bylo mi tehdy deset let a při jednom rozhoukání sirén,
které oznamovaly začátek náletu, jsem se dostal do sklepa nějakého domu v ulici,
kde jsem dosud nikdy nebyl.
Doma mi říkali, abych se vždycky schoval, kdyby začal nálet,
a já se tedy poslušně schovával.
Ve sklepě byl pěkný zmatek, lidé se tam mačkali kolem kufrů a balíků,
v nichž měli majetek, někdo si přinesl i peřiny.

Krčil jsem se a bál. Byl jsem vůbec dost plaché dítě a teď, v neznámém temném
sklepě s neznámými lidmi jsem si připadal nesmírně opuštěný.
Vzduch se venku třásl výbuchy, sirénami, křikem, všechno doléhalo
do sklepení jakoby z jiného světa, z jakéhosi pekelného světa.
A tehdy jsem si všiml, že Ajax není se mnou.
Ajax byl můj pes a já ho - není to silné slovo - miloval jsem ho.

Oba rodiče byli zavření v německých věznicích a já vyrůstal u strýce na předměstí,
strýc byl nádražák a často nebýval doma. Napadlo ho zřejmě, že když mi dá psa,
dá mi přítele. A já, osamělé a úzkostné dítě, jsem se k Ajaxovi upnul.

Byl to ještě mladý vlčák, odrostlejší štěně, které mělo za sebou zřejmě také
zlé zkušenosti, strýc jej nalezl jednou na nádraží, vyhublého
a plného strupů po krutém zacházení. Sebral jej tehdy z poničeného vagonu,
ve němž si Ajax udělal doupě, a odvedl ho domů, krmil ho z toho mála,
co jsme měli sami, a dal ho do pořádku. Smál se mi,
že jsem jako mladý psík, s Ajaxem dvojče.

Opravdu, tehdy asi nešlo najít mě a nenajít zároveň Ajaxe, provázel mě,
kamkoli jsem se hnul. Sedával před školou a čekal, až vyjdu ze vrat.
Když se rozhoukaly sirény a když jsem se, poslušný strýcovy rady,
běžel ukrýt do prvního sklepa, byl ještě se mnou, následoval mě,
jenže pak mi ve zmatku zmizel a já teď seděl ve tmě sám.

Poblikávaly tu svíčky, bál jsem se. Kdosi přinesl do sklepa gramofon na kliku
a pár lidí se tu roztančilo, jako by chtěli tu hrůzu nahoře přehlušit či odehnat tím,
že si jí nebudou všímat. Cípaté stíny tančících postav se svíjely na zdech
a mně to nepřipadalo vůbec veselé, naopak. Ten swing z gramofonu,
prosakující do výbuchů, působil strašidelně.

Myslel jsem na Ajaxe. Nemohl jsem si pomoci, musel jsem ho jít hledat.
Sunul jsem se ke dveřím. "Kampak, chlapče, kampak?"
U dveří do sklepení seděl veliký stařec a držel v náručí staré kuchyňské hodiny
- lidé při poplachu kolikrát v bytě popadli
bez rozmýšlení nějakou věc a běželi s ní dolů.

Vysvětlil jsem mu, kam mířím, on mě ale uchopil kostnatou rukou
a zakázal mi vyjít, jenže já se mu vysmekl a utekl ven,
vylétl jsem po schodech před dům, byl tam dým, plameny a já běžel a volal Ajaxe.
Jako v horečce jsem pádil ulicemi a volal ho, volal!

A pak jsem ho uviděl, choulil se u ohořelé zdi a díval se snad vyděšeněji než já.
Co to ti lidé, ti moudří obři, dělají? ptaly se jeho oči, ptaly se hořce.
Objal jsem ho a tiskl k sobě. A v tu chvíli jsem zaslechl ohlušivou ránu.
Bylo to dost blízko. Bomba dopadla na dům, v němž jsem se prve skrýval,
na dům, ze kterého jsem vyběhl hledat Ajaxe.

Dům se zřítil a rozdrtil i sklepení. Vidíte tenhle obojek, co visí tady na věšáku?
Je to obojek po Ajaxovi, a druhým dědictvím, co po něm mám, je můj vlastní život.
Kdybych byl tehdy nevyběhl do hořící ulice... 
Kdybych býval Ajaxe neměl tolik rád, kdybych ho neměl rád... "

Se svolením zpracováno podle knihy:
Andělské vteřiny, Eduard Martin,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno