Mudrc a studna

Mudrc se ubíral k cíli drobnými rozvážnými krůčky, jako by se jeho kotníky bály vzdálit jeden od druhého. Už si ani nevzpomínal na doby, kdy jako chlapec běhal ze strání jako vítr a přeskakoval zídky i příkopy. Vymazal je z paměti jako ostatní vzpomínky na svou nezralost.

Přírodu překypující kouzlem, svody a iluzemi vpouštěl do své mysli jen jako podnět k ušlechtilému bádání, kterému se plně oddával. Časem jako by bujnost a veselí vyprchaly i z jeho těla a začal se podobat přeschlému, šustícímu listu pergamenu.

Tak mudrc kráčel vánoční nocí, když spatřil pastýře radostně spěchající k jeskyni. S odstupem je důstojně následoval. Nešel tam ze zvědavosti, tu zcela umrtvil. Věděl přece, že ho na konci žádné cesty nečeká nic nového. Právě proto však pozoroval všechno, co se kolem dělo. Samozřejmě přitom dával najevo svůj odstup, který považoval za svou sílu a důkaz, že jeho přesvědčení je správné. Na tomto světě je vše pouhopouhá iluze. Proto je třeba se do každé iluze zcela ponořit, abychom se této pravdě opětovně přesvědčili.

Ani tentokrát ho nečekalo nic nového pod sluncem. V jeskyňce se kolem novorozeněte shromáždili lidé, kteří podlehli té nejkrutější iluzi: že se narodil Mesiáš, Spasitel. Mudrce tak neracionální a absurdní scéna zarazila. Aby si urovnal myšlenky, bloumal nocí sem a tam, jak míval v podobných situacích ve zvyku.

S hlavou zdviženou k nebi hleděl na hvězdy a rozjímal o jejich naprosté zbytečnosti. To se mu stalo osudným: spadl do studny, která nebyla ohrazena zídkou, a po nárazu na dno omdlel.

Když se vzpamatoval, ohmatal si bolestivou bouli na hlavě, podíval se vzhůru a spatřil malý výsek nebe - tak malý a kulatý, že vypadal jako zřítelnice netečného oka. Náhle mu došla celá pravda: z obrovského nebe teď vidí jen malinkatý kousek. Co když předtím také viděl jen omezenou část reality?
Někdy stačí rána do hlavy, aby se člověku rozsvítilo.

Mudrc začal volat o pomoc. Měl však slabý hlas, protože mluvení považoval za ztrátu času a skoro hlas nepoužíval. Ani paže neměl tak silné jako kdysi, když lezl k sousedům přes zídku na fíky. Přesto jeho tělo toužilo po životě, jako dlouho nečtená kniha touží po otevření. Sám na sobě cítil, že nicota, které ve své duši vystavěl pomník, bolestně hlodá v jeho nitru. Nové poznání, že jeho moudrost je pouhou částečkou pravdy, jako je kousek nebe nad ním jen částečkou vesmíru plného tajemství, mu však velkou útěchu nepřinášelo. Uslyší ho někdo? Zachrání ho?

Naštěstí studny nejsou jen od toho, aby v nich moudřeli mudrci, ale také aby k nim obyčejní mrtelníci chodili pro vodu. A tak, když mudrcovi dopadlo na hlavu vědro, které Josef spustil dolů, aby ho naplnil vodou, mudrc zakřičel o pomoc a jeho volání bylo vyslyšeno.

A když pastýři nejdřív uslyšeli a pak i uviděli člověka, který se k nim řítil z kopce velkými skoky, pomysleli si: "Dostanou ti kluci někdy rozum?" 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Piero Gribaudi, Příběhy vánoční noci,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno