Několik základních myšlenek o Bibli (Prof. Jan Heller)

Některé základní myšlenky pro internetový rozhovor 26.1.2004

1. Co je Bible?

Není to ani historická reportáž, ani soubor výmyslů, ale záznam zkušeností, které učinili lidé s Bohem – přímo i nepřímo. Kdo takovou zkušenost neučinil, tomu jsou ovšem i svědectví o ní nepřijatelná. Důležité však je, že tyto zkušenosti si lze ověřit. Ne ovšem zvenku, z hlediska vnějšího pozorovatele, ale zevnitř, tj. tak, že do nich vstoupíte a onu zkušenost sami prožijete.

Každý biblický příběh je – ať přímo či nepřímo – vlastně pozváním, abychom do něho sami vstoupili, samozřejmě různým způsobem a podle možností, a tak znovu prožili to, či sami se podíleli na tom, o čem vypráví.





2. Bible a víra:

Bible nás nenutí k tomu, abychom věřili v Boha. Ale lituje těch, kdo víru odmítají, protože si tím činí těžkým svůj život i svou smrt. Bible říká: když se odvážíš otevřít oči – a právě k tomu ti chci pomoci – uvidíš, že Bůh už je tu s námi (Immanuel – s námi Bůh – titul Ježíšův podle Mt 1,23), a že i tebe provede v lásce životem i smrtí. Tak budeš moci odkládat strach a vcházet i do neznáma v dobré naději.





3. Biblické zákazy

Je pravda, že v Bibli, jmenovitě ve Starém zákoně, se často něco zakazuje. Ale není to proto, že by z nás chtěl Bůh dělat loutky na drátkách. Kdo pronikne hlouběji do biblického znění, rozpozná, že jsou to moudré a láskyplné rady, abychom nedělali to, čím si ublížíme. Bůh z toho nemá radost, když si natlučeme a tak nás varuje. Však i hebrejské slůvko zákon – zní tora – znamená původně ukazatel – totiž cesty, tedy naše „směrovka“ – tudy jdi a nenatlučeš si. Teprve tomu, kdo na ni nedbá a natluče si, směrovka ukazuje, že si za to může sám. Tomu pak se říká v Bibli soud.





4. Obviňování Boha

Mnozí lidé cítí, že svět není v pořádku. Potud mají pravdu. Ale v žádném případě nechtějí připustit svou spoluodpovědnost za tento stav. Tak hledají, často velmi úsilně, někoho, koho by mohli obvinit a tak se sami vyvléknout z viny. Často za vše obviňují Boha. Když prý je všemohoucí, tak může za vše. A Bůh se jejich výčitkám nebrání, i když ho tak znovu křižují. Je to pohodlný protivník. Nebrání se, nebo přesněji. Brání se jen slovem svých svědků, kteří lidem vysvětlují, jak to je: Bůh – křesťanský Bůh! – je jiný. Sestoupil z lásky k nám a je tu teď ve všem s námi. Nese všecko s námi, i naši smrt. Je tedy jiný, než si ho oni představují. Ta jejich představa Boha je vlastně modla. Tak svým obviňováním zasahují jen přelud. Jen ten, kdo poznal, že Bůh je Láska a přesto se lásce vzpírá, je opravdu proti Bohu. Žel, časem sklidí úrodu, kterou sázel.





5. Krutosti (zvláště) Starého zákona

Některým lidem se jak Bible celá, tak zvláště Starý zákon, zdá krutý. To může být, když se na něj dívají očima současného humanizmu a prostě dnešní doby. Starověk byl jiný, drsnější, a to se ovšem do Bible leckde promítá, je to tedy především:

a) záležitost dobového odstupu. Příklad: Izraelci mají příkaz rozbít modly pohanů. Když se však pohanský král sám má za boha, stává se pro lidi kolem modlou a potká ho osud modly. Ve starověku se často popravovalo, drsná společnost se jakoby „čistila“ popravami zločinců. Vězení byla většinou jen pro vyšetřovací vazbu (srov. Apoštol Pavel). Podobně jako otroctví či patriarchální vazby jsou v Bibli průmětem doby.

b) Námitky proti krutosti Písma však mohou mít ještě hlubší kořen: Mohou být popíráním Boží svrchovanosti. Ve vnitřním smyslu platí dodnes, že kdo život dává, má právo jej i vzít. Kdo toto právo (vzít život) Bohu upírá, popírá tím, že Bůh život dal a tak tím popírá Boha vůbec. Ale pozor: máme právo obviňovat někoho, v koho doopravdy nevěříme? Přičítat vinu nějaké fikci, abych ji nemusil přičítat sobě, to je demagogie. Každý demagog vždy hledá někoho, na koho může všecko svést, i když v něj už třeba vůbec nevěří.

c) Poctivé je říci: v Bibli jsou věci, které tam nečteme rádi. Zřejmě jim nerozumíme. Neškrtáme je však, protože doufáme, že někdy někomu v budoucnu bude darován do těchto věcí hlubší vhled.

22.1.2004