Není trní bez růže (Chiara Lubichová)

Bolestné je pomyšlení, že mnoho lidí svůj život ve skutečnosti vůbec nežije. Nežijí, protože nevidí. A nevidí, protože se na svět, na věci, na svou rodinu, na ostatní lidi dívají jen svýma očima. Aby člověk viděl, pak by stačilo, aby se na každou událost, na každou věc, na každého člověka díval očima Božíma. Jen ten vidí, kdo se ponoří do Boha, kdo ho pozná jako lásku, kdo uvěří v tuto lásku a přijme smýšlení svatých: "Všechno, co Bůh chce nebo dopouští, je pro mou svatost."

Proto radosti a utrpení, zrození a smrt, úzkosti i jásot, porážky i vítězství, setkání, známosti, práce, nemoc, nezaměstnanost, války a katastrofy, dětský úsměv, mateřská láska - všechno je stavební hmotou pro naši svatost.

Kolem nás se pohybuje svět nejrůznějších hodnot: svět božský, svět andělů, svět bratří, svět přívětivý, ale i svět nepřátelský - to vše je Bohem určeno k dosažení svatosti, která je naším pravým cílem.

V tomto světě je každý člověk středem, neboť zákonem všeho je láska.

A máme-li podle vůle Nejvyššího, abychom zachovali božskou a lidskou rovnováhu svého života, milovat vždy Pána a bratry, vůli Boží i to, co Bůh dopouští, pak jsou nám ostatní bytosti k službám, ať si to uvědomují či nikoliv, a ve svém životě jednají z lásky k nám. Opravdu tomu, kdo miluje, slouží vše k dobrému (srv. Řím 8, 28).

Se zastřenýma a nevěřícíma očima velmi často nevidíme, že každý jednotlivec i všichni lidé jsou stvořeni jako dar pro nás a my zase jako dar pro ně.

Opravdu, je to tak! Tajemné pouto lásky spojuje lidi a věci, řídí dějiny, určuje cíl národů i jednotlivců při zachování plné svobody.

Když duše zcela odevzdaná Bohu přijme za svůj zákon "víru v lásku" (1 Jan 4, 16), pak se jí po určitém čase zjeví Bůh (srv. Jan 14, 21). Dostane nové oči a vidí, že z každé zkoušky sklízí nové plody, že po každém boji následuje vítězství, že z každé slzy vykvétá vždy nový úsměv, protože Bůh je Život. Dopouští utrpení a zlo, aby mohlo vzniknout větší dobro.

Duše pochopí, že cesta Ježíšova nevrcholí křížovou cestou a smrtí, ale zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením.

Potom lidský způsob nazírání na věci zmizí a ztratí svůj smysl: a žádná hořkost už neotravuje krátké radosti jejího pozemského života. Melancholické přísloví: "Není růže bez trní" pro duši ztrácí smysl a vlna lásky, jež vše přetváří, a do níž ji Bůh vtáhl, mění přísloví v jeho opak: "Není trní bez růže ..."


***


Text z knihy Cesty světla Chiary Lubichové.

Několik kapitol z této knihy naleznete zde

Knihu vydalo nakladatelství Nové město