Nora a Teoroi - příběh lásky

Jmenovali se Nora a Teoroi. Byli to mladí lidé plní života a milovali se navzájem.

Dny na rajsky krásném ostrově rychle ubíhaly. Protože jim zůstalo odepřeno štěstí mít děti, v roce 1945
si jedno adoptovali.

Ještě téhož roku se na Nořině noze objevuje první podezřelá skvrna. Kůže rychle nabývá načervenalého zabarvení. Lékař provádí klasickou zkoušku: ukazuje se, že noha je necitlivá na píchnutí a teplo. Nora má lepru. Teoroi zapřísahá lékaře, aby ji uzdravil. Denně dostává jednu injekci. To dělá měsíčně asi 8 000 franků.

Teoroi je povoláním tesař, ale žádnou práci ve svém oboru nenašel. Kvůli ní vzal každou, která se naskytla. Jeho rodina mu v tom nepomáhala, spíše ho jen deprimovala. Tak uplynuly čtyři roky. Udělal všechno, co bylo v jeho silách, prodal všechno, co mohl postrádat. Pak už nebyl s to sehnat peníze na injekce.

Hrozná nemoc mezitím postupovala dál. Zatímco propadal zoufalství, Nořino tělo se pokrývalo ranami.

Už nebylo nadále možné, aby zůstala doma. Musela do leprostanice. Doprovázel ji, ale u vchodu se musel obrátit nazpět. Dveře se neúprosně zavřely. Přesto se nevzdal. Bylo mu pětadvacet let, byl to krásný a statný hoch.

Dívky na ulicích se na něj usmívaly a otec ho nutil, aby se znovu oženil. Pro něho však nebylo důležité, že je krásný, neměl oči pro žádnou jinou dívku, ani ne propůjčoval sluch svému otci. Myslel jen na Noru, znetvořenou. Natahovala k němu své ubohé, rozpadající se ruce... Šel na správu leprostanice.

"Chci být přijat," vysvětloval, "chci žít se svou ženou; tam, kde je ona, chci být i já."

Nikdo ho nechápal. Správa tu ovšem není, aby chápala, ale aby se řídila svými předpisy. Na takový případ se v předpisech nemyslelo. Láska nemá mezi paragrafy místo.
"Můžeme přijmout jen nemocného," prohlásil úředník.
"Postavím si svůj vlastní domek," odvětil Teoroi.

Správce byl však také člověk. Měl srdce. Nakonec nechal předpisy předpisům...
Nora byla vážně nemocná. Zármutek ji rychle stravoval a nemoc se tak zhoršovala. Ustavičně pozorovala silnici, která se ztrácela v dáli. Po této silnici přijde... , musí přece přijít. Je si tím jista.

A on přišel. Viděl jsem je oba - ne, všechny tři; protože místo zdravého dítěte, kterého se museli vzdát, se ujali malého nemocného Kristiana.

Tři šťastní, velmi šťastní lidé.

Ve stanici začal zase vykonávat své řemeslo. Nemocní s ním jednají tak, jako by byl jedním z nich. Noře se vede mnohem lépe. Jak by to mohlo být také jinak?

Domek mladého tesaře je světlý a útulný a Kristianův úsměv probleskuje ze všech koutů. Stará slepá žena, muž se znetvořenýma nohama a všichni ostatní stižení utrpením a bolestí se na mladé lidi usmívají a zahřívají se na jejich štěstí.

To je příběh Nory a Teoroia, nejkrásnější příběh lásky, který znám. 

                                                                                Raoul Follereau