O postní době

Slavení Velikonoc začíná čtyřicetidenní přípravou postní doby a vine se padesáti dny velikonočního období.

Popis Ježíšových pokušení charakterizující první postní neděli je nejen v časové, ale i logické návaznosti na křest v Jordánu. Duch svatý, který sestoupil na Ježíše v okamžiku křtu, je tímtéž Duchem, který jej čtyřicet dní vodí pouští (srov. Lk 4,1). Tajemství oblaku vyplňuje liturgii druhé postní neděle, od prvního čtení modlitby se čtením (srov. oblak v Ex 13,21-22) až po evangelium mše svaté (oblak proměnění: Lk 9,34). Duch, který jako oblakový sloup vedl izraelský národ na poušti a který podnítil Ježíše, aby zahájil svou službu vítězstvím nad ďáblovými úskoky, vede nyní církev postní cestou k Velikonocům.

Třetí, čtvrtá a pátá neděle roku C tvoří smírné putování církve s vrcholem velikonočního slavení. V přípravě na jubileum 2000 připomínají tyto neděle milosrdenství Páně (srov. Tertio millennio adveniente 11), které "očišťuje naše srdce Duchem svatým a upevňuje v lásce" (prosby z ranních chval středy čtvrtého postního týdne). V prosbách ranních chval se často vrací naléhavá prosba k Pánu, aby nás obnovil silou Ducha.

Dopoledne Zeleného čtvrtku (nebo nejbližší dny) jsou ve znamení mše se svěcením olejů, jež jsou zvláště žehnáním křižma předehrou a přípravou na zvlášť posvátnou noc, totiž na velikonoční vigilii. Preface této mše mimo jiné dobře objasňuje účast církve na jediném kněžství Krista, který byl pomazáním Ducha svatého ustanoven Veleknězem nové a věčné smlouvy.

Postní cesta je inspirována také eschatologickou perspektivou exilu (srov. první čtení páté neděle: Iz 43,16-21). Ve svém pozemském putování k věčné vlasti jsme neustále vystaveni svodům hříchu a podrobeni zkouškám, které prověřují náš duchovní pokrok. Námaha boje je oživována nadějí na účast na Kristově vítězství. Připomíná to sv. Augustin ve druhém čtení modlitby se čtením první neděle postní: "Pán se rozhodl, že kvůli nám, kteří jsme jeho tělem, sám předem půjde naší cestou v tom svém těle, ve kterém zemřel, vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa; aby tak údy s důvěrou očekávaly, že i ony se dostanou tam, kam je předešla hlava". Naděje vlévá odvahu a mír do srdcí věřících, vědomých si, že Bůh pro ně udělal veliké věci (srov. responsoriální žalm páté neděle postní); kdo totiž doufá v Hospodina, nebude zahanben, protože "Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý" (responsoriální žalm třetí neděle postní).

V postních textech zaznívá tu a tam i střídmá zmínka o Panně Marii. V prosbách sobotních ranních chval a prvních nešpor z neděle je Matka Páně vzývána jako útočiště hříšníků a vzor v následování Ježíše pro všechny učedníky. Nepotřebovala- li Přesvatá obrácení a očištění, i ona "se ubírala cestou víry" v naději a lásce (srov. Lumen gentium 58; Redemptoris Mater 17). Svým příkladem a svou přímluvou Maria provází církev na cestě k Velikonocům: je-li postní doba památkou Ježíšova putování směrem ke smrti a vzkříšení, je také připomínkou dokonale prožívaného putování víry jeho svaté Matky až pod kříž Syna v oběti poslušnosti tajemnému plánu Otce. Oběť Panny spojenou s obětí Syna připomíná druhé čtení modlitby se čtením Zeleného čtvrtku: "(Kristus) přišel z nebe na zem kvůli trpícímu člověku. Toho si oblékl v panenském lůně a jako člověk přišel na svět. (...) Vzal na sebe utrpení trpícího člověka a tělesná utrpení zničil. A duchem, který nemohl zemřít, usmrtil vražednou smrt (...). Kristus je ten nový beránek, který neotevřel ústa, ten beránek zabitý, narozený z Marie, krásné ovečky" (velikonoční homilie podle Melitona ze Sard).