Pathémata mathémata (Josef Koláček)

"Bolest je vlákno, z něhož je utkaná radost. Přehnaný optimista nikdy nepozná, co je to radost". To je jeden z "paradoxů", kterými vyšperkoval své spisy velký francouzský teolog Henry de Lubac SJ (1896-1991), kterého v roce 1983 Jan Pavel II. jmenoval kardinálem. Je snadné vytušit hluboký význam tohoto jiskřivého úsloví: prožívá-li se bolest vědomě a podle nějakého ideálu, uvolňuje energii, jež očišťuje a přeměňuje, činí člověka vnímavějším a realističtějším, takže pak dokáže lépe vychutnávat radost i samo štěstí. Ezop, proslulý řecký autor bajek ze 7. století před Kristem, končí jednu bajku o psu a kuchařovi slovní hříčkou: "Pathémata mathémata", to je: Utrpení jsou poučením.

Nesmí se však přitom zapomínat na temný aspekt a na tajemnou ba až pohoršující stránku bolesti. Až břeskně to připomnělo potvrzení rozsudku Nejvyšším soudem v Římě - 12 let vězení - nad 17ti letou Ambrou, jež spolu se svými kamarádkami Milenou a Veronikou zavraždily 6. června 2000 řeholní sestru Marii Lauru Mainetti. Tyto unuděné dívky jí zasadily mnoho ran kameny a pak 19 bodnutí dýkou, aby si získaly přízeň satana.

V Londýně zemřel ve věku 85 let bývalý vojenský pilot Garry Garrad Cole, poslední člen tajné anglo-americké organizace ve Vatikánu během nacistické okupace, jež pomáhala uprchlým vězňům. Sám Garrad Cole, který byl pobočníkem irského monsignora Hugha O´Flahertyho, zástupce amerického Červeného kříže u Pia XII., zachránil před zatčením a koncetrákem přes 300 vězňů, většinou vojáků. Po léta se setkával s bolestí a odvážně čelil hrozící smrti ze strany nacistů. Pro pozemské soudy tak zmlkl další svědek, ne však pro soud Boží.

Dvě zprávy mi připomínají jakési spojené nádoby. Leonardo Zega v deníku La Stampa píše: "Je pravda, že se nesmí brát jméno Boží nadarmo, ale také zamlčovat je ze strachu, aby se nekalily průzračné proudy «laických a zednářských důvodů» je rouhání." V dalším textu komentuje iniciativu Helmuta Kohla a dvaceti dalších politiků, aby autoři návrhu Evropské ústavy brali vážně v úvahu "křesťanské kořeny Evropy". Jaká je praxe či důsledky oněch "čistých proudů laického myšlení", dokládá zpráva ze 17. ledna v deníku Avvenire. Evropský parlament přesunul 50 milionů euro již určených na podporu rybářství do pokladen Maria Stopes International, nadnárodní společnosti, která v celém světě šíří "rodinné plánování", jak se eufemisticky nazývá či zakrývá otřesný fakt umělého ukončení těhotenství, tedy "zabíjení nenarozených dětí". Tento "únos" fondů určených na podporu rybářů krutě postižených znečištěním moří naftou ze ztroskotaných lodí, pranýřovala irská poslankyně Dana Rosemary Scallon. Tato iniciativa je v linii paragrafu 89 rezoluce "o situaci základních práv v Evropské unii", schválené počátkem roku, která doporučuje, aby lidská práva žen "byla nazírána jako individuální a nebyla podmiňována úlohou ženy v rodině nebo jinými sociálními omezeními". Tento "čistý proud laického myšlení", vyjádřený v rezoluci a mající praktický důsledek v přesunu fondů, pak ústí do moře bolesti zničených životů nenarozených, ale i do výčitek, jež dorážejí na svědomí matek po provedeném umělém potratu. A jsme opět u temného aspektu a tajemné, ba až pohoršlivé stránky bolesti.

Nicméně rád bych zdůraznil druhou část onoho vytříbeného postřehu Henry de Lubaca, ono bodnutí intelektuálním rapírem do "přehnaného optimismu". Je-li pravda, že je mnoho škarohlídů, kteří se obrňují svým pesimismem, pramenem lhostejnosti a osamocení, je stejně pravdivé, že lze hýřit banálním optimismem, šířit jej, ba vnucovat jako jedinou životní hodnotu, jak to nesrstně a neodpovědně dělá televize. Londýnský deník Financial Times minulou neděli "strhal" obě hlavní italské televizní společnosti RAI i Mediaset. Tobias Jones nadepsal svůj článek "Mé italské televizní peklo". Břitkými obrazy líčí vulgárnost dialogů, banálnost písniček, ohlupující monotónnost kvízů a různých her, ale zvláště, že kde co musí být obaleno a prošpikováno polonahými děvčaty se zoufale prázdnými hranými úsměvy onoho "optimismu za každou cenu".

Francouzský katolický spisovatel Georges Bernanos jej definoval tvrdě: "Je to falešná naděje, kterou užívají sprosťáci a hlupáci." A kolikrát zavládne ve společnosti právě tato atmosféra, jež jí brání pranýřovat nespravedlnosti a pokřivenosti! To se pak hledí jinam, stojí-li se tváří v tvář opravdovým a hlubokým problémům života i smrti, a raději se pohodlně spokojuje s iluzí a sobeckými zájmy.

***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu

(Vysíláno 2. února 2003)