Ježíšovo nanebevstoupení neznamená jeho nepřítomnost, ale to, že je mezi námi živý novým způsobem, - archív citátů

Navigace: Tematické texty P Pastorační péčeRůzné okolnosti Poselství rodičům homosexuálních dětí a doporučení pro pastorační pracovníky

Poselství rodičům homosexuálních dětí a doporučení pro pastorační pracovníky

"Jsou to naše děti"

Pastorační poselství rodičům homosexuálních dětí a doporučení pro pastorační pracovníky
Stanovisko Biskupské rady pro manželství a rodinu (USA)
(z anglického originálu Always Our Children: A Pastoral Message To Parents Of Homosexual Children And Suggestions For Pastoral Ministers přeložil Dominik Opatrný)

 

Úvod

Cílem tohoto poselství je oslovit rodiče, kteří se snaží vyrovnat s tím, že se dozvěděli, že jejich dospívající nebo dospělé dítě je homosexuální. Vybízí rodiny, které čelí neznámé budoucnosti, aby čerpaly z bohatství víry, naděje a lásky. Žádá je, aby poznaly, že církev nabízí obrovské duchovní zdroje, aby je posílila a podpořila v tento okamžik jejich rodinného života i v budoucnu.

Poselství čerpá z Katechismu katolické církve, z učení papeže Jana Pavla II. a z prohlášení Kongregace pro nauku víry i biskupské konference USA. Není to pojednání o homosexualitě. Není to ani systematická prezentace morálního učení církve. Teologicky nepřináší nic nového. Spíše chceme na základě církevního učení i naší vlastní pastorační zkušenosti pronést slovo víry, naděje a lásky k rodičům, kteří potřebují milující přítomnost církve v době, která může být jednou z nejnáročnějších v jejich životě. Zároveň doufáme, že toto poselství pomůže kněžím a pastoračním pracovníkům, kteří jsou často prvními, ke komu rodiče nebo jejich děti přijdou se svými vnitřními zápasy a úzkostmi.

V předchozích letech jsme se snažili oslovit rodiny v obtížných situacích. Naše iniciativy měly podobu krátkých prohlášení, jako je toto, adresovaných lidem, kteří se cítili mimo dosah církevní péče. Dokument „Jsou to naše děti“ pokračuje v této tradici.

Poselství nechce něco obhajovat nebo sloužit určitým politickým cílům. Nemělo by být chápáno jako podpora toho, co někteří nazývají „homosexuální životní styl“. Dokument „Jsou to naše děti“ je podanou rukou biskupské rady pro manželství a rodinu rodičům a ostatním příbuzným a nabízí jim čerstvý pohled na milost přítomnou v rodinném životě a na nekonečné milosrdenství našeho Pána.

 

Kritický okamžik, čas milosti

Podle příkladu Krista, dobrého Pastýře, je třeba vynaložit ještě více velkodušnosti, pochopení a moudrosti při pastoraci rodin, které se často nezávisle na vlastní vůli nebo pod tlakem různých okolností potýkají s objektivně svízelným postavením. Jan Pavel II., Familiaris consortio, 1981, čl. 77.

Když začínáte číst toto poselství, možná se Vám zdá, že je Váš život zmatený. Možná spolu se svými rodinami čelíte jedné z obtížných situací, o nichž mluví papež: 

  • Domníváte se, že Vaše dospívající dítě zakouší přitažlivost ke stejnému pohlaví a/nebo pozorujete postoje a jednání, které považujete za zmatené, zneklidňující nebo s nimi nesouhlasíte.
  • Váš syn nebo dcera dali veřejně najevo, že mají homosexuální orientaci.
  • Zakoušíte napětí mezi láskou ke svému dítěti coby drahocennému Božímu stvoření a neochotou schvalovat jakékoliv jednání, o němž víte, že jej církevní učení považuje za špatné.

Tímto bolestným obdobím nemusíte procházet sami, bez lidské pomoci nebo Boží milosti. Církev může být nástrojem pomoci i uzdravení. To je důvod, proč Vám my biskupové, coby pastýři a učitelé, píšeme.

V tomto pastoračním poselství čerpáme z daru víry i ze zdravého učení a pastorační praxe církve, abychom nabídli milující podporu, spolehlivé vedení a doporučení pro pastorační pracovníky přiměřené Vašim potřebám a potřebám Vašeho dítěte. Naše zpráva mluví o přijetí sebe, své víry a svých hodnot, svých otázek a všeho, s čím můžete v tuto chvíli bojovat. Mluví o přijetí Vašeho dítěte a o lásce k němu coby Božímu daru. Mluví o přijetí plné pravdy Božího zjevení o důstojnosti člověka a významu lidské sexuality. V katolické morální vizi není mezi těmito úrovněmi přijetí žádný rozpor, protože pravda a láska nestojí proti sobě. Naopak jsou spolu nerozlučitelně spojeny a zakořeněny v jedné osobě, v Ježíši Kristu, který zjevuje Boha jako nejvyšší pravdu a zachraňující lásku.

Své poselství adresujeme také celému církevnímu společenství a zvlášť kněžím a ostatním pastoračním pracovníkům s prosbou, aby naše slova přeložili do svých postojů i činů a následovali cestu lásky, které učil Ježíš. Právě skrze společenství svých věrných Vám Kristus nabízí naději, pomoc a uzdravení, aby celá Vaše rodina mohla růst do Bohem zamýšleného intimního společenství života a lásky.

 

Sebepřijetí

Protože někteří z Vás mohou být strženi náporem emocí, zaměříme se nejprve na pocity. Ačkoliv někdy může být dar lidské sexuality velkým tajemstvím, církevní učení o homosexualitě je jasné. V tuto chvíli se ale toto učení začalo osobně dotýkat Vašeho syna nebo dcery, a tak se můžete cítit zmateni nebo rozpolceni.

Můžete prožívat mnoho různých emocí ve všech možných odstínech, jako je třeba:

  • Úleva. Snad jste nějakou dobu cítili, že Váš syn nebo dcera byli nějakým způsobem jiní. Teď k Vám přišli a svěřili Vám něco velmi důležitého. Možná se o tom dozvěděli ostatní sourozenci před Vámi a zdráhali se Vám to říct. Ať už to bylo jakkoliv, toto břemeno bylo sejmuto. Připusťte možnost, že Vám to Vaše dítě řeklo ne proto, aby Vás ranilo nebo se Vám vzdálilo, ale z lásky a důvěry a se snahou o čestnost, intimitu a bližší komunikaci.
  • Hněv. Můžete mít pocit, že Vás Váš syn nebo dcera podvedli nebo že s Vámi manipulují. Můžete se hněvat na svého manžela a obviňovat ho, že „tím dítě udělal“ – zvláště pokud byl vztah mezi rodičem a dítětem komplikovaný. Můžete se hněvat na sebe, že jste nepoznali známky homosexuality. Můžete cítit zklamání spolu s hněvem, pokud příbuzní, a někdy dokonce i sourozenci, odmítají svého homosexuálního bratra nebo sestru. Stejně tak je možné cítit hněv, pokud se zdá, že příbuzní nebo přátelé homosexualitu příliš schvalují a podporují. Také – a to by se nemělo přehlížet – je možné se hněvat na Boha, že se to všechno muselo stát.
  • Zármutek. Můžete teď cítit, že Vaše dítě není přesně tím člověkem, o němž jste se dřív domnívali, že ho znáte. Představujete si, že Vám Váš syn nebo dcera nikdy nemusí dát vnoučata. Tato ztracená očekávání stejně jako fakt, že se homosexuální lidé často setkávají s diskriminací a otevřeným nepřátelstvím, Vám mohou působit velký smutek.
  • Strach. S ohledem na předsudky vůči homosexuálním lidem můžete mít strach o fyzické bezpečí a celkové blaho Vašeho dítěte. Konkrétně se můžete obávat, aby ostatní členové Vaší komunity Vaše dítě nebo Vaši rodinu nevyloučili nebo s nimi nejednali pohrdavě. Strach z toho, že se Vaše dítě nakazí HIV/AIDS nebo jinou pohlavně přenosnou chorobou je vážný a všudypřítomný. Je-li Vaše dítě rozrušené, můžete mít obavy, aby se nepokusilo o sebevraždu.
  • Vina, stud a osamělost. „Kdybychom jen… nebo kdybychom ne…“ To jsou slova, jimiž se rodiče mohou v této fázi trýznit. Lítost a zklamání povstávají z minulosti jako duchové. Pocit selhání Vás může vést do údolí zahanbení, které Vás naopak může izolovat od Vašich dětí, Vaší rodiny a dalších podpůrných skupin.
  • Rodičovské ochranářství a hrdost. Homosexuální lidé v naší společnosti často čelí diskriminaci a násilným činům. Jako rodiče přirozeně chcete chránit své děti před zraněním, a to bez ohledu na jejich věk. Můžete stále trvat na svém: „Vždycky jsi mým dítětem, nic to nikdy nemůže změnit. Jsi také dítětem Božím, obdarovaným a povolaným ke svému úkolu v Božím plánu.“

Existují dvě důležité věci, které je potřeba mít na paměti, když se snažíte vyznat se ve svých pocitech. Zaprvé, naslouchejte jim. Mohou obsahovat vodítko vedoucí k hlubšímu porozumění plánu, který má s vámi Bůh. Zadruhé, protože mohou být některé pocity zmatené nebo si odporovat, je nezbytné pracovat na všech z nich. Možná bude stačit, když si je připustíte, možná ale o nich budete potřebovat také mluvit. Neočekávejte, že všechna napětí lze vyřešit nebo že se to povede. Křesťanský život je cesta značená vytrvalostí a modlitbou. Je to cesta vedoucí z místa, kde jsme, na místo, o němž víme, že nás tam Bůh volá. 

 

Přijetí Vašeho dítěte

Jak můžete nejlépe vyjádřit svému dítěti svou lásku, která je sama o sobě odrazem Boží nepodmíněné lásky? Jsou potřeba přinejmenším dvě věci.

Zaprvé, nepřerušujte kontakt, neodmítejte své dítě. Alarmující množství homosexuálních mladých končí na ulicích kvůli tomu, že je jejich rodina odmítla. Takovéto odmítnutí a další vnější tlaky mohou vystavit mladé lidi většímu riziku sebedestruktivního jednání, jako jsou drogy nebo sebevražda.

Vaše dítě teď možná potřebuje Vás a Vaši rodinu víc než kdy jindy. Je stále stejným člověkem. Toto dítě, které bylo vždy Božím darem pro Vás, může být nyní zdrojem jiného daru: že Vaše rodina bude více upřímná, ohleduplná a podporující. Ano, Vaše láska tím může být zkoušena, ale může také zesílit díky Vaší snaze odpovědět s láskou.

Druhým způsobem, jak svému dítěti projevit lásku, je vyhledat vhodnou pomoc jak pro dítě, tak pro sebe. Máte-li dospívajícího syna nebo dceru, může Vás jeho povaha zneklidňovat, například to, co čte nebo sleduje v médiích, jeho intenzivní přátelství nebo jiné podobně nápadné rysy a tendence. Je potřeba, abyste jako rodiče zvolili takový přístup, který hned nepředpokládá, že Vaše dítě rozvinulo homosexuální orientaci, a který Vám pomůže udržet laskavý vztah při poskytování podpory, informací, povzbuzení a morálního vedení. Rodiče musí být stále bdělí pokud jde o chování svého dítěte a musí zodpovědně zasáhnout, je-li to nezbytné.

Často může být vhodné a potřebné, aby se Vašemu dítěti dostalo profesionální pomoci, včetně poradenství a duchovního vedení. Je pochopitelně důležité, aby dítě takové vedení přijímalo dobrovolně. Hledejte terapeuta, který má pochopení pro náboženské hodnoty a který rozumí komplexní povaze sexuality. Takový člověk by měl mít zkušenost s pomocí lidem při rozlišování významu raného sexuálního chování, sexuální přitažlivosti a sexuálních fantazií, a to způsobem, který vede k větší jasnosti a posiluje osobní identitu. V tomto období je ale nesmírně důležité, abyste zůstali otevření možnosti, že se Váš syn nebo dcera snaží pochopit a přijmout základní homosexuální orientaci.

Neexistuje univerzální shoda na významu a implikacích termínu homosexuální orientace. Církevní učení uznává rozlišení mezi homosexuální „tendencí“, která se ukáže jako přechodná, a „homosexuály, kteří jsou jimi stále na základě jakéhosi druhu vrozeného instinktu“ (Kongregace pro nauku víry, O některých otázkách sexuální etiky, 1975, č. 8).

Ve světle této možnosti se proto zdá vhodné chápat sexuální orientaci (heterosexuální nebo homosexuální) jako hluboce založenou dimenzi osobnosti každého člověka a uznat její stabilitu v člověku. Homosexuální orientace má za následek silnější emocionální a sexuální přitažlivost k lidem stejného než opačného pohlaví. Nevylučuje zcela zájem nebo starost o členy opačného pohlaví nebo přitažlivost k nim. To, že má někdo homosexuální orientaci, nutně neznamená, že se zapojí do homosexuálních aktivit.

Nezdá se, že by homosexuální orientace měla jen jednu příčinu. Mezi odborníky převládá názor, že existuje více faktorů – genetické, hormonální, psychologické – které ji mohou způsobit. Obecně je homosexualita zakoušena jako daná, ne jako něco svobodně zvoleného. Homosexuální orientaci tak není možné považovat samu o sobě za hříšnou, protože morálnost předpokládá svobodu volby.[1]

Někteří homosexuální lidé chtějí být známí jako gayové nebo lesby. Tyto termíny často vyjadřují určitou úroveň sebeuvědomění a sebepřijetí daného člověka ve společnosti. Ačkoliv je můžete pro jejich politické nebo společenské konotace považovat za urážlivé, je nezbytné být citliví k tomu, jak je používá Váš syn nebo dcera. Jazyk by neměl být bariérou při budování důvěry a upřímné komunikace.

Obecně můžete homosexuálnímu člověku pomoct dvojím způsobem. Zaprvé, povzbuďte ho ke spolupráci s Boží milostí, aby žil život v čistotě. Zadruhé, zaměřujte se na osobu, ne na samotnou homosexuální orientaci. Z toho vyplývá respekt k svobodě tohoto člověka rozhodnout se pro léčbu zaměřenou na změnu homosexuální orientace, nebo ji naopak odmítnout. Za současného stavu lékařského a psychologického poznání není jistota, že takováto léčba uspěje. Proto nemůže existovat povinnost tuto léčbu podstoupit, i když třeba někdo zjistí, že mu pomohla.

Celkově je zásadní pamatovat na jednu základní pravdu. Bůh miluje každého člověka jako jedinečnou bytost. Sexuální identita nás pomáhá definovat jako jedinečnou osobu, přičemž jednou ze součástí této naší sexuální identity je sexuální orientace. Celek naší osoby tak zahrnuje víc než jen sexuální orientaci. Lidé hledí na vzhled, ale Hospodin vidí do srdce (srov. 1 Sam 16,7)

Bůh nemiluje někoho méně prostě proto, že je homosexuální. Bůh dává svou lásku vždy a všude těm, kteří jsou otevřeni pro její přijetí. Slova sv. Pavla nabízejí velkou naději:

Jsem jist, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani žádná moc, ani výšiny ani hlubiny, ani co jiného v celém tvorstvu nedokáže nás odloučit od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 8,38–39)

 

Přijetí Božího plánu a církevní služby

Přijetí sebe i svého homosexuálního dítěte se u každého věřícího křesťana musí odehrávat v širším kontextu přijetí zjevené Boží pravdy o lidské důstojnosti a údělu. Církev má za úkol věřit a učit tuto pravdu, prezentovat ji jako všeobecnou morální vizi a aplikovat tuto vizi na konkrétní situace ve své pastorační službě. Zde předkládáme hlavní body tohoto morálního učení.

Každý člověk má vnitřní hodnotu, protože je stvořen k Božímu obrazu. Hluboký respekt k celému člověku vede církev, aby zastávala a učila, že sexualita je darem od Boha. To, že jsou lidé stvořeni jako muž a žena, je zásadní součástí Božího plánu, protože právě jejich sexualita – mystické spojení ducha a těla – jim umožňuje podílet se na Boží vlastní tvůrčí lásce a životě.

Stejně jako všechny Boží dary, i sexuální síla a svoboda mohou být použity k dobru nebo ke zlu. Každý – ať homosexuální či heterosexuální člověk – je povolán k osobní dospělosti a zodpovědnosti. Každý je povolán, aby s pomocí Boží milosti uskutečňoval ctnost čistoty ve vztazích. Je to „duchovní energie, která osvobozuje lásku od egoismu a agresivity“ (Papežská rada pro rodinu, Lidská sexualita: Pravda a význam, 1996, č. 16). 

Kristus povolává všechny své následovníky – ať už žijí v manželství, nebo bez partnera v celibátu – k vyšším standardům lásky. To zahrnuje nejen věrnost, odpouštění, naději, vytrvalost a obětavost, ale také čistotu, která se projevuje umírněností a sebeovládáním. Život v čistotě je možný, i když ne vždy jednoduchý, protože zahrnuje neustálé úsilí obrátit se k Bohu a odvrátit se od hříchu, obzvláště v síle svátosti smíření a eucharistie. Bůh opravdu od každého očekává, že bude usilovat o dokonalost v lásce, ale také že k ní bude směřovat postupně po stupních morálního růstu (srov. Jan Pavel II., Familiaris consortio, 1981, č. 34). Boží milost je dostupná a dostatečná pro každého, kdo je otevřený k jejímu přijetí, aby naše kroky zůstaly na cestě obrácení.

Jestliže se navíc homosexuální lidé „natrvalo přimknou k pochopení podstaty osobní výzvy Boží jim dané, budou s to věrněji přistupovat ke svátosti smíření a přijímat milost Pána, která se jim v ní šlechetně nabízí, aby se mohli tím, že jej následují, plněji obrátit“ (Kongregace pro nauku víry, O pastoraci homosexuálních osob, 1986, č. 12).

Žít a milovat v čistotě znamená rozumět, že „pouze uvnitř manželství symbolizuje pohlavní styk plně Stvořitelův dvojí záměr, protože je úkonem lásky chráněné smlouvou a protože umožňuje mít podíl na stvoření nového lidského života“ (Biskupská konference USA, Lidská sexualita: Katolický pohled pro výchovu a celoživotní učení, 1991, s. 55). To je základní učení naší církve o sexualitě, které vyrůstá z biblické zprávy o tom, že muž a žena byli stvořeni k obrazu Božímu a učiněni pro sjednocení jednoho s druhým (Gn 2–3).

Z toho vycházejí dva závěry. Zaprvé, Božím plánem je, aby se pohlavní styk odehrával pouze uvnitř manželství mezi mužem a ženou. Zadruhé, každý styk musí být otevřený možnému stvoření lidského života. Homosexuální styk nemůže naplnit tyto dvě podmínky. Proto církev učí, že homogenitální jednání je objektivně nemorální, přičemž dělá důležité rozlišení mezi jednáním a homosexuální orientací, která není sama o sobě nemorální. Je také důležité poznat, že ani homosexuální, ani heterosexuální orientace nevede nevyhnutelně k sexuální aktivitě. Celková osobnost člověka se nedá redukovat na sexuální orientaci nebo chování.

Respekt vůči Bohem darované důstojnosti všech lidí znamená uznání lidských práv a povinností

Učení církve jasně stanoví, že je potřeba hájit základní lidská práva homosexuálních lidí a že všichni musíme usilovat o eliminaci všech forem nespravedlnosti, útlaku a násilí proti nim (srov. O pastoraci homosexuáních osob, 1986, č. 10). 

Nestačí se jen vyvarovat nespravedlivé diskriminace. Homosexuální lidé „musí být přijímáni s úctou, soucitem a jemnocitem“ (Katechismus Katolické církve, čl. 2358). Stejně jako všichni lidé, i oni potřebují podporu na mnoha různých úrovních zároveň. Tato podpora zahrnuje přátelství, které je určitým druhem lásky a které je zásadní pro zdravý lidský vývoj. Je to jedna z nejbohatších možných lidských zkušeností. Přátelství se může rozvíjet a rozvíjí se mimo genitální sexuální poměr.

Křesťanské společenství by mělo nabídnout svým homosexuálním sestrám a bratřím porozumění a pastorační péči. Více než před dvaceti lety biskupové uvedli, že „Homosexuálové … by měli mít aktivní roli v křesťanské komunitě“ (Biskupská konference USA, Žít v Kristu Ježíši: Pastorační reflexe o morálním životě, 1976, s. 19). Co to znamená v praxi? To znamená, že všichni homosexuální lidé mají právo být vítáni ve společenství, slyšet Boží slovo a přijímat pastorační péči. Homosexuální lidé žijící čistým životem by měli mít příležitost vést společenství a sloužit mu. Církev má nicméně právo odmítnout veřejné role služby a vedení těm lidem, ať už homosexuálním nebo heterosexuálním, jejichž veřejné chování otevřeně odporuje jejímu učení.

Církev také považuje za důležité a potřebné sloužit lidem s HIV/AIDS. Ačkoliv epidemie HIV/AIDS zasahuje celý lidský rod, nejen homosexuální lidi, právě na ně měla devastující účinky a přinesla velké trápení mnoha rodičům, rodinám a přátelům.

Aniž bychom schvalovali sebedestruktivní jednání nebo popírali osobní zodpovědnost, odmítáme myšlenku, že HIV/AIDS je přímým trestem od Boha. Kromě toho:

Osoby s AIDS nejsou vzdálení, neznámí lidé, objekty naší směsi soucitu a averze. Musíme na ně pamatovat jako na jednotlivce i komunity a objímat je bezpodmínečnou láskou…

Soucit – láska – vůči lidem nakaženým HIV je jedinou autentickou evangelijní odpovědí (Biskupská konference USA, Povoláni k soucitu a zodpovědnosti: Odpověď na krizi HIV/AIDS, 1989).

Nic v Bibli ani v katolickém učení nesmí sloužit pro ospravedlnění předpojatých nebo diskriminujících postojů a jednání.[2] Opakujeme zde to, co jsme řekli v dřívějším vyjádření:

Vyzýváme všechny křesťany a občany dobré vůle, aby se postavili vlastnímu strachu z homosexuality a zdrželi se zesměšňování a diskriminace, které urážejí homosexuální lidi. Chápeme, že i bez dalšího předsudečného jednání ze strany společnosti s sebou homosexuální orientace přináší dost úzkostí, bolesti a problémů se sebepřijetím (Lidská sexualita: Katolický pohled pro výchovu a celoživotní učení, 1991, s. 55).

 

Pastorační doporučení

S výhledem na překonání izolace, kterou můžete zažívat Vy, Váš syn nebo Vaše dcera, nabízíme Vám i kněžím a pastoračním pracovníkům tato doporučení.

Rodičům

1. Přijměte a milujte sebe jako rodiče, abyste přijali a milovali Vašeho syna nebo dceru. Neobviňujte se za homosexuální orientaci Vašeho dítěte.

2. Dělejte všechno, co je možné, abyste Vašemu dítěti dál projevovali lásku. Přijetí jeho homosexuální orientace ovšem nemusí zároveň znamenat schvalování všech souvisejících postojů a rozhodnutí pro určitá chování. Možná, že ve skutečnosti budete muset mít námitky proti určitým aspektům životního stylu, které považujete za nepřípustné.

3. Vybídněte svého syna nebo dceru, aby zůstali spojeni s komunitou katolických věřících. Pokud opustili církev, pobízejte je, aby se vrátili a smířili se se společenstvím, zvláště prostřednictvím svátosti smíření.

4. Doporučte svému synovi nebo dceři, aby si našli duchovního vůdce/mentora, který by jim poskytl doprovázení v modlitbě a ve vedení čistého a ctnostného života.

5. Vyhledejte pomoc pro sebe, například ve formě poradenství nebo duchovního vedení při tom, jak usilujete o porozumění, přijetí a vnitřní pokoj. Zvažte také možnost, že byste se zapojili do rodičovské podpůrné skupiny nebo se zúčastnili obnovy pro katolické rodiče homosexuálních dětí. I jiní lidé šli stejnou cestou jako Vy, ale mohli již doputovat dál. Mohou se podělit o účinné způsoby, jak se vypořádat s delikátními rodinnými situacemi, například jak říct rodinným příslušníkům a přátelům o Vašem dítěti, jak vysvětlit homosexualitu mladším dětem a jak se stavět k přátelům Vašeho syna nebo dcery křesťanským způsobem.

6. Vykročte v lásce a službě k ostatním rodičům zápasícím s homosexualitou jejich syna nebo dcery. Kontaktujte svou farnost pokud jde o zorganizování rodičovské podpůrné skupiny. Vaše diecézní centrum pro rodiny, katolická charita nebo diecézní duchovní zvlášť ustanovený pro gaye a lesby může nabídnout asistenci.

7. Když využíváte příležitostí pro vzdělávání a podporu, nezapomínejte, že můžete změnit jen sami sebe; zodpovědnost můžete nést jen za své vlastní přesvědčení a jednání, ne za přesvědčení a jednání Vašich dospělých dětí.

8. Vložte svou víru zcela v Boha, který je mocnější, slitovnější a víc odpouštějící, než jsme nebo dokonce můžeme být my.

 

Církevním služebníkům

1. Buďte k dispozici rodičům a rodinám, kteří Vás požádají o pastorační pomoc, duchovní vedení a modlitbu.

2. Vítejte homosexuální lidi do společenství věřících a vyhledávejte ty, kteří jsou na okraji. Vyhněte se předsudkům a odsuzování. Snažte se nejdřív naslouchat. Nepředpokládejte, že všichni homosexuální lidé jsou sexuálně aktivní.

3. Vzdělávejte se o homosexualitě a církevním učení, aby Vaše kázání, učení a poradenství bylo informované a prospěšné.

4. Mluvíte-li veřejně, používejte slova „homosexuální“, „gay“ a „lesba“ uctivě a správně.

5. Udržujte si seznam organizací, společenství a poradců nebo jiných expertů, na něž můžete odkázat homosexuální lidi i jejich rodiče a rodinné příslušníky, když se Vás zeptají na odbornou pomoc. Doporučujte organizace, které postupují způsobem konzistentním s katolickým učením.

6. Pomáhejte založit a propagujte podpůrné skupiny pro rodiče a rodinné příslušníky.

7. Informujte se o HIV/AIDS, abyste byli ve své službě informovanější a soucitnější. Zapojte do liturgie modlitby za ty, kteří žijí s HIV/AIDS, jejich ošetřovatele, zesnulé a jejich rodiny, druhy a přátele. Zvláštní mši za uzdravení spojenou s pomazáním nemocných je možné spojit se Světovým dnem boje proti AIDS (1. prosince) nebo s místním programem na podporu povědomí o AIDS.

 

Závěr

Láska je pro sv. Pavla největším z duchovních darů. Sv. Jan považuje lásku za nejjistější znamení Boží přítomnosti. Ježíš ji předkládá jako základ obou svých velkých přikázání, která naplňují celý zákon i proroky.,

Láska je také pokračujícím příběhem života každé rodiny. Lásku můžeme sdílet, živit, odmítat a někdy i ztratit. Před každou dnešní rodinou stojí výzva následovat cestu Kristovy lásky. Vaše rodina má nyní další příležitost lásku sdílet a lásku přijímat. Také naše církevní společenství jsou povolána k příkladnému naplňování lásky a spravedlnosti. Naše homosexuální sestry a bratři – vlastně všichni lidé – jsou povoláni, aby zodpovědně prožívali lásku.

Závěrečné slovo nabízíme našim homosexuálním bratřím a sestrám. Tato zpráva byla podanou rukou Vašim rodičům a rodinám s pozváním, aby přijali Boží milost přítomnou nyní v jejich životech a důvěřovali nehynoucímu milosrdenství Ježíše, našeho Pána. Nyní podáváme ruku i Vám a zveme Vás, abyste udělali to samé. Jsme povoláni, abychom se stali jedním tělem, jedním duchem v Kristu. Potřebujeme jeden druhého, pokud máme „ve všem dorůstat v Krista, který je hlava, z něhož roste celé tělo, pevně spojené klouby navzájem se podporujícími, a buduje se v lásce podle toho, jak je každé části dáno.“ (Ef 4,15–16)

Ačkoliv se někdy můžete cítit znechuceně, zraněně nebo naštvaně, neodcházejte ze svých rodin, z křesťanského společenství, od těch všech, kteří Vás milují. Ve Vás se projevuje Boží láska. Vždy budete našimi dětmi.

 

Bibliografie církevního učení

Biskupská konference USA,  Povoláni k soucitu a zodpovědnosti: Odpověď na krizi HIV/AIDS, 1989 (Called to Compassion and Responsibility: A Response to the HIV/AIDS Crisis).

Biskupská konference USA, Lidská sexualita: Katolický pohled pro výchovu a celoživotní učení, 1991 (Human Sexuality: A Catholic Perspective for Education and Lifelong Learning).

Biskupská konference USA, Žít v Kristu Ježíši: Pastorační reflexe o morálním životě, 1976 (To Live in Christ Jesus: A Pastoral Reflection on the Moral Life).

Katechismus katolické církve, 2. vyd., Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2001, čl. 2357–2359.

Kongregace pro nauku víry, O některých otázkách pohlavní etiky (Persona humana), Řím: Křesťanská akademie, 1976.

Kongregace pro nauku víry, O pastoraci homosexuálních osob.

papež Jan Pavel II., Familiaris consortio: Apoštolská adhortace O úkolech křesťanské rodiny v současném světě, Praha: Zvon, 1996.

papež Jan Pavel II., Veritatis splendor: Encyklika O základech morálního učení církve, Praha: Zvon, 1994.

Papežská rada pro rodinu, Lidská sexualita: Pravda a význam, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000.

 

Poznámky

[1] Katechismus katolické církve také říká: „Toto zaměření, které se objektivně vymyká řádu, je pro většinu z nich [osob se sklonem k homosexualitě] zkouškou.“ (č. 2358).

[2] V záležitostech, v nichž je sexuální orientace jasně relevantní, ospravedlňuje obecné dobro, aby byla vzata v úvahu, jak poznamenává Kongregace pro nauku víry, Některé úvahy nad Odpovědí na legislativní návrhy o nediskriminování homosexuálních osob, 1992, č. 11.

Navždy naše děti: Pastorační poselství rodičům homosexuálních dětí a návrhy pro pastorační pracovníky je stanovisko Komise pro manželství a rodinu při Biskupské konferenci USA. Toto stanovisko bylo připraveno sekretariátem pro rodinu, laiky, ženy a mladé pod vedením výše zmíněné komise. Zveřejnění bylo schváleno administrativní komisí 10. září 1997. Stanovisko je dále autorizováno pro zveřejnění podepsaným.

Monsignor Dennis M. Schnurr, Generální sekretář Biskupské konference USA


Čtení z dnešního dne: Pondělí 17. 5.

Sk 19,1-8; Jan 16,29-33

Komentář k Jan 16,29-33: Ježíš předpovídá svoji budoucí opuštěnost. Nechci jej v tomto týdnu přípravy na seslání Ducha svatého ponechat bez své lásky. Spolu s ním mohu přemoci lhostejný „svět“!

Zdroj: Nedělní liturgie

Letnice, Svatodušní svátky...

(23. 5. 2021) O Letnicích křesťané slaví slavnost seslání Ducha svatého - tedy skutečnost, že Bůh skrze Ducha svatého působí (dodnes)…

Světový den sdělovacích prostředků

Světový den sdělovacích prostředků
(14. 5. 2021) Světový den sdělovacích prostředků se připomíná vždy na 7. velikonoční neděli, neboli týden před Slavností seslání Ducha…

Svatý Jan Nepomucký (16. 5.)

(14. 5. 2021) Jan Nepomucký - v černých vodách času naše hvězda...

´Pobožný lenoch´sv. Izidor (svátek 15.května)

(14. 5. 2021) Svatý Izidor rolník (1080-1130)

15. květen - Mezinárodní den rodiny

(13. 5. 2021) Ježíš, Boží Syn, se stal člověkem v rodině. Základem dobré rodiny je dobré manželství.

Svatý Pankrác (svátek 12.5.)

(11. 5. 2021) Svatý Pankrác zemřel mučednickou smrtí pro Krista, když mu bylo pouhých čtrnáct let. Stalo se tak 12. května roku 304

Svatodušní novéna

(11. 5. 2021) Od pátku po slavnosti Nanebevstoupení Páně se celá církev po devět dní modlí o nové vylití Ducha svatého. Podklady k…

Nanebevstoupení Páně

(10. 5. 2021) Slavnost Nanebevstoupení Páně se slaví ve čtvrtek - 40. den po Velikonocích. Následující den začíná "novéna" -…

Den matek

(9. 5. 2021) Svátek matek (den matek) se slaví druhou květnovou neděli.