Postní doba není především cvičením v sebezapírání

Postní doba není především cvičením v sebezapírání, ale je přípravou na Velikonoce, tedy na slavnost našeho vykoupení. A vykoupení se v tomto pozemském životě k člověku zcela zásadně a jedinečně přiblíží křtem.

Proto jsou Velikonoce odedávna privilegovaným termínem křtu a postní doba vrcholnou dobou přípravy katechumenů na jeho přijetí. A proto také ti, kdo byli pokřtěni, se mají připravit kajícností na obnovu svého křestního rozhodnutí a zasvěcení, kterou liturgie nabízí o velikonoční noci.


Víra je celoživotním rozhovorem s Bohem

Víra a křesťanský život je v podstatě celoživotním rozhovorem s Bohem. Bůh řekl ve křtu ke každému křtěnému člověku veliké a neodvolatelné „ano“. „Jsi můj člověk, chci tě a počítám s tebou na věky!“ Naše víra a náš život jsou potom odpovědí na toto „ano“. Bůh k nám ale dál mluví ve slovech Písma, ve víře a učení církve, ve velkých i malých životních událostech. A my ho lépe nebo hůře vnímáme, lépe nebo hůře mu odpovídáme. Proč mnohdy hůře nebo špatně? Protože jsme zaujati mnohými věcmi víc, než jeho „hovorem“ k nám. Protože nemyslíme na to, co nám už řekl a nemáme na mysli to jeho zásadní vše měnící „ano“, které nám řekl v našem křtu.


V čem může být užitečný půst?

V čem tedy může být v této souvislosti užitečný půst, tedy postní doba? Právě k tomu, aby se náš „hovor s Bohem“ odvíjel lépe. Není tím myšlena jen modlitba, ale celé naše žití, celý náš vztah s Bohem, procházející naším životem. Zůstaňme u znázornění života z víry jakožto rozhovoru. Když s někým hovoříme, může být náš hovor rušen: hlukem, vyzvánějícím telefonem, tím, že nám do něho vstupuje nějaký příchozí. A kromě toho můžeme být v rozhovoru nepozorní, nevnímaví, posloucháme jen „na půl ucha“, myslíme na své starosti a nevnímáme to, co má druhý člověk na mysli. To všechno rozhovor znehodnocuje. Odříkání v postní době čili půst, vnímání a rozjímání slov Písma čili větší pozornost vůči Božímu slovu, dělení se o to co máme s druhými, čili almužna a v neposlední řadě uvažování o tom, co znamená pro nás osobně náš křest a z toho plynoucí důvěrný rozhovor s Bohem, čili modlitba, to všechno může odstraňovat rušivé a momenty v našem celoživotním rozhovoru s Bohem. Pomáhá nám to, abychom v životě lépe slyšeli Boží „ano“, které nám bylo řečeno ve křtu a které je dál Bohem rozvíjeno a abychom na toto všechno lépe odpovídali. Jinak řečeno: půst má svůj křesťanský smysl jen tehdy, jestliže nás přibližuje k Bohu ať už tím, že z života odstraňujeme to, co rozhovor s Bohem ruší, nebo tím, že se projevy lásky k bližním přibližujeme láskyplnému a štědrému postoji Boha, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syn, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16)