Pravé pojetí církve (Tomáš Špidlík)

Byl jsem ve Lvově na Ukrajině a dal jsem se zavést taxikářem. Jeli jsme městem okolo nějaké budovy, která měla zřejmě posvátný ráz. Ptal jsem se je-li to "cerkov"? Člověk zakroutil hlavou, že ne, a přidal: Je to "kosťul", tj.chrám polský. Vidíme tu názorně, jak se u Slovanů ujaly dva názvy. U západních se používá "kostel". pochází to z latinského "castellum", hrad, zámek, budova, která je pevná, dobře postavená. Východní Slované užívají slova cerkov, které jsme my přenesli na společenství věřících. Ale původně to označovalo také budovu. Je to přetvořený řecký výraz "kyriaké", tj. dům Páně.

V češtině tedy značí slovo církev společnost věřících, která se normálně shromažďuje v kostele. Původ slov nás často o všeličems poučí. Latinsky se používá jednoho slova i pro kostel, i pro církev: "ecclesia". Ale je to převzato z řečtiny. Ptáme se tedy, co to původně znamenalo tomto jazyku. odpovídají nám filologové, že to ve staré řečtině znamenalo shromáždění lidu, ne však náhodné, ale svolané úředně. Jako se u nás kdysi bubnovalo, když obec něco ohlašovala, podobně u Řeků býval hlasatel, který jménem obecních představených svolával lid k veřejnému shromáždění.

Staří Židé se shromažďovali. U hory Sinaje je svolal Bůh sám, aby s nimi uzavřel slavnostní smlouvu. Přijali tam zákon, který jim předložil, a on se zavázal, že bude s nimi, že budou jeho vyvoleným národem. Bůh tam označuje výslovně smysl tohoto spojení: "Nyní tedy, budete-li mne skutečně poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země. Budete mi královstvím kněží, národem svatým... Všechen lid odpověděl: Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil."

V Novém zákoně se hned od počátku užívá slova "ekklesia" ve smyslu Božího svolání prvních křesťanů po seslání Ducha svatého. Tvoří tedy jeruzalémskou církev. Podle ní se nazývá církví také sdružení křesťanů v Antiochii a jinde. Nakonec do jedné církve patří všichni křesťané rozptýlení po světě, protože se považují za jedno. Jsou to všichni, které volá Kristus, aby ho následovali, aby vytvořili nový Boží lid, který tentokrát zahrne všechny národy. Nahradí tedy původní Boží lid, jehož členy byli jenom Izraelité.

S jakou úctou mluvili první křes´tané o církvi nám dosvědčuje v první polovině 2. století jeden laický prorok, vizionář, žijící v Římě. Jmenuje se Hermas a jeho zapsaná vidění se zachovala. Hned v prvním vidění se mu zjeví osoba ve formě bělovlasé ženy. Ptá se jí, kdo je, a ona mu odpoví, že je církev. Diví se tedy, proč je tak stará, když je teprve na počátku křesťanství. Ona odpoví, že byla stvořena v Boží mysli dříve než všechno ostatní ve světě, protože svět byl stvořen pro ni.

Když se má lid úředně svolat, bývá naznačeno i místo, kde se má sejít. Ve Starém zákoně to byl nejdříve Sinaj, tam cítili Boží přítomnost. Ale později se stal úředník shromážděním Božího lidu jeruzalémský chrám. Ten každoročně Židé navštěvovali a tam se konal úřední kult oběti.

Přechod do Nového zákona je jasný. Chám byl bydliště Boha. Při smrti Kristově se jeho opona roztrhla a budova sama byla potom zničena Římany. Novým bydlištěm Boha se totiž stává živá osoba Krista. Jeho jméno předpověděl Izaiáš jako Emanuel, tj. Bůh s námi, Bůh v člověku. nebylo to jenom dočasné, po dobu jeho pozemského života. Po svém nanebevstoupení posílá ježíš svého Ducha k apoštolům, je skrze tohoto Ducha s nimi stále přítomen. právem se tedy nazývá církev "novým chrámem" Božím. Je podle sv. Pavla duchovní budovou, jejž základem je sám Kristus, nebo list k Efesanům jej nazývá "úhelným kamenem".

Ale i apoštolové tu mají zvláštní poslání. Petr se nazývá skálou, na které Kristus buduje svou církev. Vzpomeňme si, že se v žalmech skálou nazývá sám Bůh. Je-li skálou Petr, znamená to v té souvislosti, že je Bůh s ním. V Apokalypse se mluví o dvanácti základních kamenech, na nichž jsou vyryta jména dvanácti apoštolů. Na ty základní kameny se podle 1. listu sv. Petra kladou "kameny živé", tj. ostatní věřící. Tak se v dějinách buduje také velká Boží svatyně, tj. církev, bydliště Boha mezi lidmi.

Bůh je v křesťanském zjevení Nejsvětější Trojice. Je tedy v církvi přítomen Kristus skrze Ducha svatého, tj. druhá a třetí božská osoba. Ale první základní povolání k Božímu lidu vychází od Otce. První křesťanská literatura to vyjadřuje metaforou: církev je vinice, kterou zasadil a obdělává Bůh Otec. Je to obraz známý ze Starého zákona. Čte se u proroka Jeremiáše, Ezechiela, v žalmech. Velmi lyrický je text Izaiáše: "Zazpívám svému milému píseň mého milého o jeho vinici na úrodném svahu. Zkypřil ji, kameny z ní vybral a vysadil ušlechtilou révu. Uprostřed ní vystavěl věž, i lis v ní vytesal a čekal, že vydá hrozny, ona však vydala odporná pláňata."

Tím obrazem se vyjadřuje Boží láska k lidu, povolanému ke spáse. Nedá se Bůh odradit ani prvním velkým neúspěchem. ježíš ten obra přejímá a specifikuje: "Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, očistí, aby nesla hojnější ovoce. Vy jste již čisti pro sovo, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně jako já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně."

Podle vysvětlení Otců ratolesti kmene Kristova jsou věřící přičlenění k církvi. Jsou povoláni Bohem Otcem, aby měli účast na životě, aby dosáhli zbožštění. Děje se to už při křtu, kde se lidský člověk stává synem Božím. Ale toto synovství Boží předpokládá i ponenáhlý růst, pozvolný vývoj. Boží prozřetelnost nad tím pokrokem bdí. To se vyjadřuje metaforou, že je Bůh Otec vinař, který svědomitě opatruje vinici, kterou založil, tj. církev.

Tak tedy uvažovali o církvi první křesťané. Dnešní obecné ojetí se stalo bohužel příliš profánní. Noviny píší o církvi jako o vnější organizaci podobné politickým stranám a po způsobu dnešní politiky se i strany ztotožňují s jejich sekretariátem, tj. s vedoucími. Nedivme se proto, že se diskuse o postavení církve ve společnosti stávají neplodnými. Podřadné se považuje za hlavní a o hlavním není ponětí. Musí proto věřící dát pozor, aby se nedali zavléct do těchto povrchností. Jde o to, aby se oživilo zase pravé pojetí církvi, která je tajemstvím spásy lidstva.


***

Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu


Vysíláno 14. června 2002