Přínos církve (Jean Marie Lustiger)

Je závažnou povinností církve v této oblasti jako i v mnohých jiných, aby věrně učila to, co jí dal Bůh poznat, když je to těžké slyšet, ba těžší i říkat. A to ne nějakým soběstačným pokrytectvím, které odsuzuje, ale soucitem, milosrdenstvím a opravdovou láskou k lidským bytostem. Církev má povinnost držet nějaký požadavek, u něhož dostala poslání, aby jej hlásala pro dobro lidí natolik, nakolik takový morální požadavek může být prožíván v určité účasti na aktu osvobození, které vykonává Bůh skrze Mesiáše, kterého poslal lidem. (247)
(...)
Když pozorujeme ohromnou moc nad lidským životem a nad plozením, jakou lidem umožnil vědecký pokrok, zjišťujeme, že je zapotřebí nadměrné moudrosti k tomu, aby cena lidského rodu za to nebyla pro lidský rod tak krutá jako cena za hospodářskou a průmyslovou revoluci. Chápu že upozornění církve se současné generaci zdají stejně archaické, jako se zdála upozornění evropských představitelů církve na začátku průmyslového rozvoje. Ale třeba znovu připomenout mravní cíle a mravní hodnoty, které mají stát v popředí tehdy, když si člověk osvojuje tuto novou moc, kterou získal nad sebou, nad svým tělem a nad svou sexualitou. (248)
(...)
Přínos názoru křesťanů v toto oblasti je znamenitý, i když ho lidé vždy nevyslechnou a nechápou. Nauka církve se nevyčerpává interdikty, ba co více, ona žádá výzkumníky všech disciplín, aby pokračovali ve svém úsilí, ale aby při tom začlenili mravní požadavky do řešení, která předkládají. Zkrátka, když církevní učení vyžaduje, aby technika byla podřízena člověku a jeho povolání, prohlašuje, že člověk je povolán ke společenství s Bohem, který je Životem a který je Láskou. Ale zůstává naléhavá otázka: Proč se naše poselství přijímá jako zákon smrti, když hlásá svatost a světlo. Na to se ptal už svatý Pavel. (249)

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, s.247-49)