Proč Bůh dopouští smrt nevinného?

Co říká bible o tajemství Boha?
Bůh je láska: Otec, Syn a Duch svatý jsou jedno.

________________________

Americký odborník Max Ellerbusch vypráví ze svého života:
Bylo to jednoho rušného pátku, šest dní před Vánocemi v roce 1958. Pracoval jsem horečnatě ve své dílně, abych mohl strávit sváteční dny v klidu se svou rodinou. Náhle zazvonil telefon a hlas na druhém konci mi sdělil, že našeho pětiletého syna Craiga přejelo auto.

Stálo kolem něho množství lidí, ale když jsem se objevil, ustoupili. Craig ležel uprostřed silnice a zdálo se, že jeho blonďaté kučeravé vlasy nejsou ani rozcuchané. Ještě ten den odpoledne v dětské nemocnici zemřel. Stalo se to na křižovatce u školy. Auto jelo tak rychle, že si ho nikdo nevšiml. Jeden školák ještě zakřičel, zamával a musel prudce odskočit, aby si sám zachránil život. Auto ani nezabrzdilo.

Moje žena a já jsme jeli z kliniky domů předvánočně vyzdobenými ulicemi. Nechápali jsme prostě, co se stalo. To trvalo až do večera. Když jsem šel kolem prázdné postýlky, do mého vědomí vtrhla skutečnost. Vyhrkly mi slzy nejen kvůli prázdné postýlce, ale také kvůli prázdnotě a nesmyslnosti života vůbec.

Z našich čtyř dětí nám hlavně Craig, víc než ty ostatní, pomohl vyrovnat se se starostmi v našem životě. Jako miminko se tak radostně usmíval na svět, že se lidé často zastavovali u jeho kočárku. Když jsme šli na návštěvu, byl to právě tříletý Craig, který naší hostitelce řekl: „Máte moc krásný dům!“ Když něco dostal, byl dojatý k slzám, ale přesto to daroval tomu, kdo mu to záviděl.

Když musí zemřít takové dítě, myslel jsem si, když jsem se v noci po onom osudném pátku převaloval v posteli z jedné strany na druhou, když takový život může během jedné minuty zhasnout, pak sám život nemá význam a víra v Boha je sebeklam.

Ráno má beznaděj a bez moc našla terč: probudila se ve mně slepá nenávist k tomu, který nám to způsobil! Policie ho zatím zatkla v Tennessee. Jmenoval se George Williams a bylo mu teprve patnáct let.

Policie zjistila, že pochází z rozhárané rodiny. Jeho matka pracovala na noční směny a ve dne spala. V ten pátek se ulil ze školy a zatímco matka spala, vzal jí klíček od auta a na plný plyn se proháněl ulicemi. Celý můj hněv nad slepým řízením osudu se koncentroval na jméno George Williams. Zavolal jsem našemu advokátovi a prosil jsem ho, aby Williamse co nejpřísněji obžaloval. „Pokuste se dosáhnout toho, aby se s ním jednalo jako s dospělým. Soudy pro mladistvé nejsou dostatečně přísné!“

Takové asi bylo moje rozpoložení, když se stalo něco, co můj život úplně změnilo. Neumím to vysvětlit, mohu to jen popsat. Pozdě v noci ze soboty na neděli jsem pobíhal v předsíni s pěstmi přitisknutými k obličeji. Cítil jsem se bídně, jímaly mě závratě a byl jsem unavený, tak strašně unavený. „Ó Bože,“ modlil jsem se, „ukaž mi, proč se to muselo stát!“

A přesně v okamžiku mezi dvěma kroky se můj život proměnil. Ve vnitřním jasu tohoto okamžiku se ve mně zrodila jistota, že tento život má jen jediný, prostý cíl. Podobá se školnímu roku a v této třídě se máme naučit jen jediné lekci: lásce.

„Craigu,“ pomyslel jsem si nahlas, „malý Craigu, ty ses ve svých pěti krátkých letech mnohému naučil. Jak rychle jsi dělal pokroky, jak rychle jsi přešel do další třídy!“

Když jsem otevřel dveře do ložnice, Grace seděla napřímeně na posteli. Nečetla, nedělala nic. Prostě jen seděla, jak to od pátečního odpoledne dělala téměř po celou dobu.

Vzal jsem ji za ruku a pokoušel jsem sejí říci, že svět není řízen slepou náhodou, že život má smysl, že utrpení na této zemi neznamená konec, nýbrž vede ke štěstí, které překoná naše nejsmělejší naděje.

„Dnes večer,“ řekl jsem jí, „nás už Craig nepotřebuje. Ale potřebuje nás někdo jiný, a to George Williams. Jsou přece Vánoce. Možná, že ve vězení pro mladistvé nedostane žádný dárek, když mu nic nepošleme.“

Grace poslouchala a tiše a nehnutě se na mě dívala. Náhle začala vzlykat.
„Ano,“ řekla, „to je správné. Od Craigovy smrti je to první věc, která je správná.“

A bylo to opravdu tak. Z Georga se vyklubal inteligentní, ale zmatený a osamělý chlapec, který potřeboval otce tak nutně jako já syna. Dostal vánoční dárek a jeho matka dostala krabici cukroví od Grace. Podali jsme návrh na jeho propuštění, které se o několik dní později uskutečnilo, a náš dům se mu stal druhým domovem.

Po škole teď pracuje se mnou v dílně, schází se s námi v době jídla u kuchyňského stolu a pro Dianu, Michaelu a Ruth je dobrým velkým bratrem. 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy psané životem, Pierre Lefevre,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno