Promiň - konec mlčení

Mlčí. Asi ji hryže svědomí, běží hlavou muži ležícímu vedle své manželky. Ta upřeně pozoruje strop ložnice, konkrétně místo, odkud před dvěma lety odpadl kus omítky. Ale já nepromluvím, umiňuje si muž. Já teda ne. Ať začne ona. Vina je jednoznačně na její straně, tak co bych se nutil do nějakého usmiřování?

Jak jsem s ním mohla vydržet takových let? Přemýšlí žena ležící vedle svého manžela. Ten upřeně pozoruje strop ložnice, konkrétně svítidlo, skrz které prosvítá vrstva šedého prachu. A čím je starší, tím je nesnesitelnější, uvažuje žena. Pan spravedlivý. On vždycky všemu rozumí nejlíp. Ale že je ke mně naprosto nevšímavý, to mu nedochází.

„V kolik ráno vstáváš?“ „V sedm.“ Ticho je prolomeno. Nekonečná vzdálenost mezi dvěma lidmi ležícími vedle sebe se rázem zúžila.
„Promiň, je toho teď na mě nějak moc.“
„Ne, ty promiň. Ujely mi nervy.“

Ruce se spojily, dva vzdálené světy splynuly v jeden. Vypínač cvaknul, světlo zhaslo a milosrdné šero překrylo nejen všechen prach a odloupnuté omítky.

Se svolením zpracováno podle knihy:
S čerty v zádech a anděly po boku, Antonín Randa,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno