Prosba o odpuštění není jen prosbou o prominutí, nýbrž uvědoměním si hříchu (papež František)

Hřích není pouhé pochybení, nýbrž idolatrie

Kdo chce prosit Boha o odpuštění, musí uplatňovat učení Otčenáše: upřímně litovat svých hříchů, vědět, že Bůh vždycky odpouští a se stejnou velkorysostí srdce sám odpustit druhým – zdůraznil papež František v homilii při ranní mši v kapli Domu sv. Marty.

Bůh je všemohoucí, ale i Jeho milosrdenství se zastaví před uzavřeným srdcem, které nechce odpustit tomu, kdo jej ranil. Papež František komentoval dnešní evangelium (Mt18,21-35), ve kterém Ježíš vysvětluje Petrovi, že je třeba odpustit »sedmdesát sedmkrát«, což znamená vždycky, čímž prohlašuje, že Boží odpuštění nám a naše odpuštění druhým spolu úzce souvisejí.

„Všechno vychází z toho – vysvětloval František – jak se prezentujeme Bohu, když Jej prosíme o odpuštění.“ Papež vzal příklad z prvního čtení (Dan 3,25.34-43), kde prorok Azariáš prosí o slitování nad svým lidem, který byl sužován, ale také se provinil odstoupením od Pánova Zákona. „Azariáš neprotestuje – podotkl papež – nestěžuje si u Boha na útrapy, nýbrž uznává pochybení lidu a lituje.“

„Prosit o odpuštění je něco jiného než požádat o prominutí. Pochybil jsem? Promiň, spletl jsem se. Ale když jsem zhřešil, nemá to s tím co dělat. Hřích není pouhé pochybení. Hřích je idolatrie, klanění se idolu, bůžku pýchy, samolibosti, peněz, »sobě samému«, blahobytu... Máme spoustu idolů.. A proto Azariáš nežádá o prominutí, nýbrž o odpuštění.“

Odpuštění je třeba žádat upřímně - srdcem - a ze srdce jej také musíme dát tomu, kdo ublížil nám. Jako král z evangelního Ježíšova podobenství odpouštějící obrovský dluh svému služebníkovi, jehož prosby jej pohnuly ke slitování. A nikoli jako tento služebník, který se svým druhem ve službě jednal bez slitování a nechal jej uvrhnout do vězení i přesto, že mu dlužil směšnou částku. Dynamika odpuštění – připomněl papež – plyne z Ježíšova učení v Otčenáši.

„Ježíš nás v této modlitbě učí prosit Otce: »Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům«. Pokud nejsem schopen odpustit, nejsem schopen o odpuštění prosit. Někdo řekne: »Já se otče zpovídám..« - A co děláš před tím? - »Myslím na špatnosti, kterých jsem se dopustil« - Dobře. A potom jdeš za knězem? Nejprve schází jedno: odpustil jsi těm, kteří způsobili zlo tobě?“

„Jedním slovem řečeno – shrnul papež – odpuštění, které ti dává Bůh, vyžaduje, abys odpustil druhým.“

„Tomu nás Ježíš učí o odpuštění. Za prvé: prosba o odpuštění není jen prosbou o prominutí, nýbrž uvědoměním si hříchu, idolatrie, jíž jsem se dopustil, mnoha idolatrií. Za druhé: Bůh vždycky odpouští, vždycky. Žádá však, abych také odpustil. Pokud neodpustím, tak v určitém smyslu zavírám dveře před Božím odpuštěním. »Odpusť nám naše viny jako i my odpouštíme našim viníkům«.“

Končil papež František ranní homilii v Domu sv. Marty 10.3.2015 

(mig)

Převzato z webu České sekce Radio Vaticana
Redakčně upraveno