Původ obřadu žehnání matky po porodu

První zmínky o obřadu žehnání matky v západní liturgii pocházejí z 9. století. Obřad měl původně především purifikační význam. Rodička byla z důvodu poporodního krvácení považována za nečistou a bylo jí po dobu šestinedělí zapovězeno účastnit se bohoslužeb a vstupovat do kostela. Obřad ukončoval toto období a představoval slavnostní okamžik, při němž matka přijala požehnání a navracela se do místního společenství. Křesťanská liturgie do jisté míry navazuje na židovské kultické předpisy ohledně očišťování žen po porodu zaznamenané v Lv 12, podle nichž rodička nesměla po stanovenou dobu vstupovat do chrámu a dotýkat se posvátných předmětů. Nečistého stavu byla zproštěna až obětmi, které za ni vykonal kněz podle předpisů zákona.

Podobně jako jiné judaizující prvky se záhy objevuje zákaz účasti na bohoslužbě rodičkám v praxi rané církve. Dionýsios z Alexandrie napsal v listu Basilidovi pokyny týkající se menstruujících žen a šestinedělek. Tyto ženy, označované alexandrijským biskupem jako nečisté, se neměly účastnit božských mysterií a neměly vstupovat do chrámu. Vymezuje jim místo ve vestibulu vedle kajícníků mimo vlastní posvátný prostor.

Také autor Hippolytových kánonů zapovídá vstup do Božího domu rodičkám, ba i porodním asistentkám: „Pokud přijdou do Božího domu dříve, než byly očištěny, mají se modlit s katechumeny, kteří ještě nebyli přijati. Tyto ženy mají být odděleny na jednom místě. Nemají nikomu dávat políbení (pokoje).“

Vyloučení šestinedělek z bohoslužebného života církevní obce je, podobně jako v židovském kultu, prvotně dáno obavou z poskvrnění posvátného prostoru chrámu a posvátných mysterií znečišťující materií krve.

Mezi pojetím ženy jakožto nečisté v Lv 12 a 15 a v textech žehnání matky po porodu, jakož i textech křesťanských pisatelů na toto téma, však shledáváme značnou diskontinuitu.

Pohled církve na šestinedělku jakožto na osobu nečistou, nezpůsobilou účastnit se liturgie, se značně odlišuje od „biblického základu“. Podle Mojžíšova kodexu je nečistý stav šestinedělky dán biologicky, nikoliv morálně. V křesťanské tradici se důraz přesouvá jinam. V popředí již nefiguruje kultická nečistota způsobená krvácením, ale především morální poskvrnění spojené s početím dítěte. Žena na konci šestinedělí má podstoupit očistný obřad jednak kvůli poporodnímu krvácení a dále proto, že manželský styk a pohlavní žádost spojená s početím dítěte, které žena porodila, jsou středověkými teology často hodnoceny jako hříšné.

"Znáš z nauky Starého zákona, že se má (žena po porodu) držet mimo (kostel) třicet tři dní, pokud je dítě chlapec, a šedesát šest dní, pokud je to děvče. Toto však má být chápáno symbolicky. Protože pokud vstoupí do kostela, třeba i v hodinu, kdy porodila, aby vzdala díky, není vinna žádným hříchem. Je to žádost těla, ne její porodní bolesti, co je na vině. Ale je to obcování těla, v čem žádost spočívá, v rození dítěte (jen) bolest."

Tyto řádky, které píše papež Řehoř I. kolem roku 600 Augustinovi, arcibiskupovi z Canterbury, jsou prvním jasně doloženým svědectvím o očišťování rodiček na západě. Jsou odpovědí na dotaz, zda se musí ženy po porodu zdržovat mimo bohoslužbu a kostel, a svědectvím, jak se praxe očišťování rodiček šířila na misijní území západní církve na konci šestého a na počátku sedmého století. Tento tolerantní přístup k rodičkám, ponechávající rozhodnutí, kdy se po porodu navrátí k účasti na liturgii, na nich samotných, se však Řehořovi prosadit nepodařilo. Především vlivem penitenciálů platil zákaz vstupovat do kostela po dobu šestinedělí hluboko do středověku.

Ani z Řehořova listu se nedozvíme o očišťování rodiček nic bližšího. Spočívalo nejspíš, stejně jako v praxi rané církve, v pouhé distanci od kostela a bohoslužby. První doklady o obřadu očišťování rodiček pocházejí z 9. stol. a první texty obřadu žehnání po porodu z 11. stol. Pseudo­-Theodorův penitenciál (9. stol.) ukládá šestinedělkám, aby přišly po uplynutí 40 dnů po porodu do kostela se svící a dary. Tento pokyn nasvědčuje tomu, že byl ve francouzské oblasti již vyvinut obřad, při němž se šestinedělka veřejně navracela do církevní obce. Franz dokládá, že rovněž v německy mluvících oblastech byl již v 9. stol. všeobecně rozšířen obyčej, že první šestinedělčina návštěva v kostele byla spojena se slavnostním díkůvzdáním a církevním žehnáním. Honorius z Autun (12. stol.) zmiňuje slavnostní návštěvu kostela šestinedělkou jako úkon díkůvzdání a následování Panny Marie, která přichází čtyřicet dnů po porodu do chrámu s dary pro předepsanou oběť.

To, že šestinedělky vstupovaly do kostela s rozsvícenými svícemi a dary, ukazuje, že očišťování rodiček získává nový význam. Stává se úkonem následování Panny Marie. Dochází k jistému posunu od starozákonního myšlení k novozákonnímu, ačkoli důraz na kultickou nečistotu přetrvává hluboko do středověku. Nelze přehlédnout spojitost se svátkem očišťování Panny Marie, tedy Hromnic, kde můžeme hledat kořeny obyčeje přinášet zapálenou svíci při první šestinedělčině návštěvě kostela a do jisté míry i původ obřadu samotného.

Dalším faktorem ovlivňujícím vznik a podobu obřadu žehnání matky představují pohanské lustrační rituály. V antice byla představa rodičky jakožto nečisté osoby stejně jako očistné obřady těchto žen rozšířeny v mnoha kulturních a náboženských systémech. Můžeme předpokládat, že vznik církevního obřadu žehnání matky mohl představovat jakousi křesťanskou náhradu těchto rituálů spojených s ukončením šestinedělí, zároveň však fixuje představy o mimořádném magicko­-náboženském statusu rodičky, a to až do dvacátého století.

Michaela Vlčková, „Význam obřadu žehnání matky po porodu,“
Studia theologica 15, č. 1 (2013): 36-46.

www.studiatheologica.eu