r. 2004 (Ježíš osamělý, zrada nejbližších, nejsem sám, samota zabolí, náš život dospěje ke konečnému zdaru )

Ve wordu je text ke stažení zde a zde



VELIKONOCE

AŤ JEN SI JE
KOLEM DOKOLA BLÁTO
A ŠPINAVÝ SNÍH,
ŽIVOT NAKONEC ZVÍTĚZÍ…


Zcela jednoznačně zůstávám stále optimistou. Což Pán Ježíš nevstal z mrtvých? Copak není s námi? Když na jaře vystrkují zpod sněhu první podléšky a sasanky své hlavičky?
Je to znamení nového života. Ať jen si je kolem dokola bláto a špinavý sníh. Život a čistota květů nakonec zvítězí. A tak mi musíte opravdu prominout, že jsem přes všechno to bláto přesvědčený optimista... (Jaroslav Škarvada)



Když Bůh vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. (Ef 2,4-6)





JEŽÍŠ
OSAMĚLÝ

Ježíš byl neustále obklopen lidmi, kteří na něho kladli velké požadavky. Tlačili se na něho, aby na ně vložil ruce a uzdravil je. Evangelia píší o neustálém návalu davů, který byl Mistr nucen vydržet. Přesto byl také osamělý. Do samoty ale odcházel i sám: Potřeboval ji, aby mohl načerpat sílu ze svého vnitřního zdroje. V osamělosti zakoušel společenství s nebeským Otcem.




ZRADA
NEJBLIŽŠÍCH

Pro Ježíše bylo těžké cítit nepochopení a osamělost i uprostřed svých přátel a následovníků. Svou cestu utrpení musel projít sám, zbaven útěchy blízkých. V Getsemane je zdrcen úzkostí a odkázán jen na blízkost svých učedníků; ti se ale vyhnou těžké chvíli únikem do spánku. Zklamaný Ježíš se obrátí na Petra: „Šimone, ty spíš? Nedokázal jsi jedinou hodinu bdít?“ (Mk 14,37). Při zatčení ho učedníci dokonce opustí a utečou. Petr ho nakonec zapře. Ježíš umírá na kříži zcela opuštěn.



NEJSEM
SÁM

Ježíš dokáže svou osamělost přijmout a snášet protože ví o své jednotě s Otcem: „Nejsem sám, neboť Otec je se mnou“ (Jan 16,32). Lidé ho opustili. Dokonce i jeho učedníci se stáhli do ústraní a vrátili se do svých domovů. Každý se stará jen o sebe, každý se snaží zachránit si kůži. A právě v tomto osamocení, opuštěn přáteli, se Ježíš necítí opuštěn - je s ním Otec. Toto vědomí proměňuje jeho samotu: Je jedno s Otcem.



SAMOTA
ZABOLÍ

Samota občas pořádně zabolí. Vnímám nepochopení a opuštěnost. Nikdo se mnou není, když jde do tuhého. Nikdo se mě nezastane, když ztroskotávám. Všichni vědí všechno lépe než já. Nechávají mě stát venku v dešti. Ježíš jde ale všemi zastaveními mé osamělosti se mnou: V jeho blízkosti se už necítím tak sám. Ve vztahu s ním se mohu odvážit přijmout osamělost ve svém nitru, pohlédnout jí do tváře a vydržet v ní.




NÁŠ ŽIVOT DOSPĚJE
KE KONEČNÉMU ZDARU

Mnozí lidé žijí,
a přesto jsou mrtví,
protože nežijí skutečně,
ale pouze na povrchu.

Kdo však uvěřil v Krista
a kdo pochopil,
kým Pán skutečně je,
ten už teď vstává z hrobu
svého strachu, sebelítosti a slabosti.

Vzkříšení se totiž naplňuje
i uprostřed všedního dne.
Člověk vstává
z tísně do volnosti,
z temna do světla
a ze ztuhlosti do vitality.


Ježíš byl vzkříšen. Nezůstal v zajetí smrti. Žije v Boží slávě. Zde je základ naší naděje: I naše bída a křehkost může být proměněna, náš život dospěje ke konečnému zdaru, až vyústí smrtí do Boží slávy.