Navigace: Tematické texty N Neděle Krátké texty, citáty Různé

Různé

Jako křesťané musíme dbát, aby to všechno vycházelo z víry a nezraňovalo to lásku. Tím vším je naše víra zpravidla tak zaměstnána, že už nemá čas ani sílu zamýšlet se sama nad sebou, to znamená zamýšlet se nad tím, co pro nás Bůh učinil a stále činí. Proto potřebuje naše víra jakési „volno“, tak jako potřebujeme po práci čas k odpočinku. Nedělní cesta do kostela je právě takovým odpočinkem pro naši víru. V každém případě jím může a má být. V kostele se osvobodíme od všedních povinností. Setkáme se zde s lidmi, kteří jsou stejné víry.

Nepotřebujeme nikomu nic vysvětlovat. Při modlitbě, biblickém čtení, kázání a slavení eucharistie si znovu připomeneme, co pro nás víra znamená, jakým způsobem jsme skrze Ježíše Krista spojeni s Bohem, s čím se můžeme na Boha obracet a jaký vliv to vše musí mít na náš život. Stejně tak jako dobře probíhající rodinná oslava uvolňuje a dává novou sílu k další práci, může nedělní mše, je-li správně a dobře prožitá a oslavená, poskytnout naší víře sílu plnit úkoly dalšího týdne.

(Otto Hermann Pesch: Základní otázky katolické víry, Vyšehrad, Praha 1997, 95)

+

Ve všedním dnu je vše orientováno na účel. Potřebujeme druhé podle jejich schopností a funkcí (elektrikáře, lékaře, domácí paní), v neděli k druhému přicházíme nezištně, bez vazby na účel.

(Michael Schneider: Das neue leben, Freiburg Herder 1987, s. 218)

Témata: Neděle - den Páně

Čtení z dnešního dne: Neděle . .

Iz 25,6-10a; Žalm Žl 23,1-3a.3b-4.5-6; Flp 4,12-14.19-20
Mt 22,1-14

Pozvání na svatbu je pozvání k radosti, k oslavě, ke společenství s těmi, kdo mají ženicha a nevěstu rádi. Tak zve Bůh člověka do svého společenství a toto pozvání přišel Ježíš na zemi velmi srozumitelným způsobem tlumočit. Přesto všichni nepochopili a zahleděni do svých představ nevnímali, že tento chudý tesař zve k neuvěřitelně bohaté hostině. Ale Bůh se nedá odradit. Pozve tedy další, takové, s nimiž se nepočítalo. Ale i oni mají před sebou velký úkol: pochopit, že nebyli pozváni jen k zaplnění míst, ale jako skuteční hosté na skutečnou svatební hostinu – to je vyjádřeno podobenstvím o svatebním rouchu. Pozvání na hostinu, k úzkému společenství s Bohem, které znamená záchranu, trvá. I od nás se čeká, že pochopíme to podstatné. Naše projevy zbožnosti přece nemohou být jen zaplněním času nebo jakýmsi přikrášlením života. Jsme pozváni na hostinu, kterou si sami nemůžeme připravit a na kterou se nemůžeme dostat bez pozvání hostitele. Ten je velkorysý – ale také pravdivý.