Různé

Ti kteří sdílejí všechno spolu, jsou partnery, dávají lásku za lásku,
utrpení za utrpení. Ježíši, tys umřel; dal jsi všechno: život, krev, vše...
Teď je řada na mně. I já ti chci dát vše. Obyčejný vojín bojuje ztracený někde v řadě, ale ten nejvěrnější se snaží být blízko svého velitele, aby s ním sdílel jeho osud. To je to jediné, na čem záleží, neboť to znamená žít Kristovým životem.
(z knihy Matky Terezy, Myšlenky na každý den)

+

Když má něco Hebrej říci tak, aby tomu druzí rozuměli, řekne to formou příběhu. Otázka, zda se to stalo nebo ne, zda se to mohlo stát nebo nemohlo stát, je pro něj naprosto vedlejší. Jemu jde o smysl toho příběhu, v tomto případě o jeho teologickou výpověď, tedy o to, co vypovídá o Bohu a jeho vztahu k nám.

(Aleš Opatrný: Co dělá život křesťanským, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 17)

+

Víra se dovede dívat jiným pohledem na celý lidský život. Vztahuje se na všechny obory, na úspěch i neúspěch, na zrození i smrt, na zdraví i nemoc, na štěstí i neštěstí, na všechny zkušenosti, které se nám často jeví tak temně a které neumíme zařadit: na zakoušení krizí, které otřesou naším životem, na prožitky jakými jsou samota a zoufalství, prázdnota a nesmyslnost, zklamání a nepochopení, pocit obnaženosti a cizoty. Tak obsáhlý model nového výkladu si nemohu načrtnout sám, nýbrž musí mi být nabídnut někým jiným. Takový výklad si nemohu dát sám, musí mi jej sdělit Bůh. Bůh nám ty nejrůznější situace našeho života vykládá svým slovem, které je nám předáno Biblí. (8)
(...)
Kristus je ozařovatel, vychovatel a ukazatel k životu. Vykládá nám náš život, takže už není neproniknutelný, ale pochopitelný. Náhle ve svém životě vidíme smysl. Prohlížíme, dovedeme rozpoznat. Celý svůj život se všemi jeho zkušenostmi dovedeme vyložit, zařadit jej, chápat ho z Božího hlediska jako cestu k pravému životu. Svým novým pohledem nás Kristus uschopňuje k životu. A to přece znamená vykoupení: být osvobozen k smysluplnému životu. (9)
(...)
Ježíš nám otevřel oči - svým způsobem, jak zacházel s lidmi; svými slovy, svým životem i umíráním; umožnil nám víru jako nový způsob vidění; lásku jako nový způsob chování a chválu jako nový výraz našeho nového pocitu vlastního bytí. (10)
/V němčině vztah mezi glauben - lieben - loben/

(Anselm Grün: Proměňující moc víry, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1998, 8-10)

+

V minulých letech došlo k čemusi zvláštnímu: Nebe se křesťanům vytratilo! O touze po nebi, o „nebeské vlasti“ se téměř nemluví. Je to, jako by křesťané ztratili svou orientaci, která jim po celé roky ukazovala směr cesty. Zapomněli jsme na to, že jsme poutníci a že cílem našeho putování je nebe. A s tím je spojena i jiná ztráta: začalo nám chybět vědomí, že jsme na nebezpečné cestě a že je možné minout se svým cílem a cíle svého života vůbec nedosáhnout. Řečeno pointou: po nebi netoužíme a považujeme za samozřejmost, že tam dojdeme.

(Christoph kardinál Schönborn: Milovat církev, Nové Město, Praha 1998, 138)

+

„Raději ztratit život, než ztratit důvody k životu“, říkali starověcí otcové.

(Jean Marie Lustiger: Zvolil som si Boha (otázky kladli Jean-Louis Missika a Dominique Wolton), bez tiráže, 214)

+

Počet mnohých prohlášení by mohl být redukován, kdybychom se soustředili na základní úkol: dávat smysl lidské existenci a utvářet svědomí.

(Karl Lehmann: Duchovní jednání, Karmelit. nakl., Kostelní Vydří 1993, 16)

+

V podstatě jediným cílem teologie je toto: uvolnit cestu samému Bohu.

(Bl. Edita Stein: Myšlenky a dopisy, Zvon, Praha 1991, 19)

+

Námitky, které proti víře vznáší ateista, se často týkají špatného pochopení víry. Těmto omylům ostatně nezřídka propadali i křesťané: Místo aby podporovali přirozené možnosti člověka, až příliš často je odsuzovali. Máme tedy mnoho důvodů chápat zpochybňování víry ze strany dnešních ateistů jako katarzi naší vlastní víry a dospět skrze ni k hlubšímu a lepšímu chápání víry. Ale budeme se takto smět zeptat ateisty, zda může nabídnout něco lepšího, zda zná odpověď, která je více práva člověku a jeho otázce po smyslu. Ptáme-li se takto, spor mezi vírou a nevírou přestává být sporem o jakýsi svět za tímto světem a nad ním. Stává se nyní sporem o to, který postoj je více práv skutečnosti člověka, zda víra či nevíra. Tento spor o člověka a o jeho naději v dějinách je dnes tak smysluplný a nutný, jako nikdy dříve. Zde má víra stále své místo v naší zkušenosti.

(Walter Kasper: Uvedení do víry, Řím, Křesťanská akademie 1987, s. 39)

+

"Odkud přicházíme? Kam jdeme?" Vědy - nebo raději věda, pro snazší formulaci - by odpovídala spíše na první otázku, náboženství pak na druhou. Jsou to ale jenom dvě křídla jednoho a téhož poznání, které by daleko nedospělo, kdyby se rozhodlo používat jenom jedno z nich. Věda a náboženství jsou nejen zákonitě slučitelné, měly by se dokonce těsně spojit, aby náš duch nebyl připraven o žádnou ze základních otázek, které se mu kladou. Ani o otázku "jak", nad níž náboženství často stojí v rozpacích, ani o otázku "proč", kterou někteří vědci zatvrzele škrtají za svého slovníku - a pak se celý zbytek života na ni snaží odpovědět. (37)
...
Vědci žádají náboženské vysvětlení právě tehdy, když se dospělo k vysvětlení vědeckému.

(André Frossard: Ptali jste se na Boha, Praha, Portál, 1992, s. 38)