Různé

Chcete-li poznat, zda jste už blíže Kristu, je jedinou opravdovou prověrkou - vděčnost. Jestliže při pohledu na dřívější léta umíte děkovat Bohu za všechno, co vám dal, za jeho lásku, kterou vás marnotratně zahrnoval, za jeho vedení, sílu a péči, s jakou vás provázel, pak jste se někam dostali v duchovním životě. Nebudete myslet, že jste vykonali mnoho pro Boha. Spíše poznáte, že Bůh udělal mnoho pro vás. A to je konec konců to, oč jde.
(E. J. Cuskelly: Současná spiritualita, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 148)

+

Boha máme nalézat a milovat v tom, co právě dává; když se Bohu zlíbí a dopřeje nám okusit úchvatné pozemské štěstí, nemáme být zbožnější než on a nechat toto štěstí zčervivět nadutými myšlenkami a požadavky nebo přebujelou náboženskou fantazií, která nikdy nemá dost na tom, co Bůh dává. Tomu, kdo nalézá Boha v pozemském štěstí a děkuje za ně, budou vždy dopřány chvíle, v nichž si připomene, že všechno je jen něčím předběžným, že si srdce má zvykat na myšlenku věčnosti, a konečně přijdou i takové chvíle, kdy můžeme docela upřímně říci: "Chtěl bych být doma..." Ale všechno má svůj čas a hlavní je držet s Bohem krok, nepředbíhat ho stále o pár kroků, ale zároveň se za ním ani o krok neopožďovat. Je to pýcha, chce-li někdo mít všechno najednou, manželské štěstí i kříž i nebeský Jeruzalém, v němž není mužů ani žen.
(Dietrich Bonhoeffer: Na cestě k svobodě, Vyšehrad, Praha 1991, 157)

+

/Cesta k pokoře: nemyslet na sebe, na svou pokoru, ale myslet na Boží dary./ Nemůžeme růst v pokoře, když myslíme pořád na sebe, nýbrž jen tenkrát, když vidíme Boha a sebe ve správné perspektivě
(E. J. Cuskelly: Současná spiritualita, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 154)

+

Šťastný je, kdo se rád nechá obdarovat
a nemá přitom pocit,
že se musí stejnou měrou odměnit. (Adalbert Ludwig Balling: Štěstí Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 46)Kdybys musel Bohu děkovat
za všechny radosti, které ti dává,
vůbec by ti nezbyl čas na stěžování.
/Přísloví/
(Každého dne nový den, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1995, 32O)

+

Za onoho času pořádal Bůh večírek pro ctnosti velké i malé, pokorné i hrdinské. Všechny se sešly v nádherně vyzdobeném sálu a brzy se dobře bavily, protože se vzájemně dobře znaly. Některé byly dokonce i blízce spřízněné.

Tu si Pán Bůh všiml dvou ctností, které se tvářily, jako by se vůbec neznaly a ve své blízkosti se necítily dobře. A tak Bůh vzal jednu za ruku a představil ji té druhé. "Vděčnosti," řekl, "toto je Dobročinnost".

Sotva se Pán Bůh otočil, už byly zase daleko od sebe. A povídalo se, že ani Pán Bůh není schopen dát ty dvě dohromady.
(Anthony de Melo: Modlitba žáby 2, Cesta, Brno 1996, 182)

+

Ten, kdo je vděčný, si je vědom, že on sám není původcem svého existence. Uznává, že to, co potřebuje k životu, není v jeho moci, ale musí mu to být darováno. ...

Vděčný člověk je schopný vztahu, protože stojí za tím, co přijal jako dar, a cítí se vnitřně puzen darovat dál, co sám přijal. ...
Takový člověk ví, že střed jeho života není v něm samém, ale mimo něj, že za sebe vděčí Bohu.

"Máme strach spolehnout se na dobrotu velkého dárce; strach sklonit se v úctě před dárcem. A Proč? Protože úcta přiznává Bohu ono ústřední místo, které (často) přičítáme sobě." (Steindl - Rast)

(Klemens Schaupp: Doprovázení na duchovní cestě, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1994, 23)

+

Pro křesťana je předem absolutně nepřípustná myšlenka, že by mohl Ježíše kamenovat. A přece - nechme vystoupit z hlubiny našeho srdce ty chvíle či situace, kdy nám Ježíš "překážel", kdy nás "zklamal", kdy bychom tedy možná kamenovali, kdybychom si troufli. Pokusme se změnit tento skrytý odpor v souhlas a dík.

(P.Aleš Opatrný: Rozjímání z 21.3.97)