Různé

Ti kteří sdílejí všechno spolu, jsou partnery, dávají lásku za lásku,
utrpení za utrpení. Ježíši, tys umřel; dal jsi všechno: život, krev, vše...
Teď je řada na mně. I já ti chci dát vše. Obyčejný vojín bojuje ztracený někde v řadě, ale ten nejvěrnější se snaží být blízko svého velitele, aby s ním sdílel jeho osud. To je to jediné, na čem záleží, neboť to znamená žít Kristovým životem.
(z knihy Matky Terezy, Myšlenky na každý den)

+

Představuje-li opravdové nastavení lásky zaměření jedné duchovní osoby na druhou, pak je také jediným garantem věrnosti. Z lásky jako takové vyplývá podle toho její trvání a trvání v empirickém čase. V prožitkovém čase vyplývá více: zážitek „věčnosti“ lásky. Láska může být prožívána pouze sub specie aeternitatis. Opravdu milující si nemůže v okamžiku své lásky, v zaměřenosti na tento okamžik a na předmět své lásky nikdy představit, že by se jeho cit mohl nějak změnit. To pochopíme, pomyslíme-li na to, že jeho city nejsou „situační“, nýbrž intencionální. Intendují podstatu milovaného člověka a jeho hodnotu právě tak, jak se v jakémkoli jiném duchovním aktu, třeba poznání nebo zjišťování hodnot, pojímá podstata, popř. hodnota. Když jsem jednou pochopil, že 2x2=4, pochopil jsem to jednou provždy: „zůstává při tom“. A když jsem pochopil podstatu někoho jiného v pravdě tím, že ji nazírám v lásce, musím také zůstat u této pravdy, musím zůstat u této lásky a tato láska ve mně. V okamžiku, kdy prožíváme opravdovou lásku, prožíváme ji jako navždy platnou právě tak, jak uznáváme pravdu, kterou jsme jako takovou poznali, za „věčnou pravdu“: právě tak se láska, pokud trvá v empirickém čase, nutně prožívá jako „věčná láska“.

(Viktor E. Frankl: Lékařská péče o duši, Cesta, Brno 1996, 133)

+

Kde není důvěra, není věrnost. /Staré přísloví/

(Reinhard Abeln, Anton Kner: Pomozme si navzájem, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1997, 34)