Různé 4

Erasmus Rotterdamský odpověděl jednou jednomu z reformátorů, který mu vytýkal, že zůstává v katolické církvi přes její „zkaženost“: „Snáším tuto církev a čekám, že se polepší, protože i ona je nucena snášet mne a čekat, že se polepším.“
(Raniero Cantalamessa: My kážeme Krista ukřižovaného, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996, 118)

+


"Církev je svátost, viditelné znamení. A člověk je rovněž , viditelnost neviditelného`."
Což jej přivádí k tomuto překvapivému a zvláštnímu obrazu:
"Abyssus - lepší definice neexistuje. Člověk je duchovní propast."

" Když se o něm tvrdí, že "konservativec:
"Ne, neurážím se. Papež zde není proto, aby měnil, ale aby uchovával ("konservoval"), co přijal. Ve svatém Janu Kristus říká: ,Říkám pouze to, co mne poslal říci můj Otec.` Jsem hluboce přesvědčen, že se tato slova vztahují i na apoštoly."

Čeho je dnes třeba se obávat?
"Všeho, co nepřichází od Boha a co se tváří jako pokrok." O zlu naší doby:
"Nejhorší není otevřená negace Boha, ale pokušení žít tak, jako kdyby Bůh neexistoval."

Zeptal jsem se ho, který výrok evangelia by vybral, kdyby nám mohl odkázat pouze jediný. Domníval jsem se, že bude muset chvíli přemýšlet. V tom jsem se mýlil. Odpověděl bez zaváhání:
"Pravda vás osvobodí."

…

Papež hodně cestuje, ale v pohybu jsou také zástupy a to je druhý bod námitek. Neboť ti, kdo celý rok do omrzení ' opakují, že "Církev musí jít ke světu", se okamžitě začnou ježit, když svět přichází k církvi. A když chtějí "otevřít církev", není to proto, aby mohl vejít lid, ale proto, aby se mohli nadechnout vzduchu nebo chytit vítr. Usilovně se snaží objevovat v katalozích efemérní popularity pochybné analogie. Myslí si, že vědí, proč se při cestách Jana Pavla II. shromažďují zástupy, ale nevědí nic. Zástupy za ním jdou proto, že je posledním známým prostředníkem mezi nebem a zemí, že zastupuje jedinou naději, která byla kdy dána světu, že věří v Boha a nebojí se to říci a že chtějí věřit stejně jako on: bez váhání a bez výhrad. On sám jde k zástupům na zcela přirozený popud vlastního srdce, protože miluje svého bližního, protože každá Lidská bytost je pro něj svatostánkem Krista, místem přebývání Svaté rodiny, jež se v Betlémě dokázala spokojit s pouhým chlévem. A ještě z jednoho důvodu, který sám uvedl: - Vtělením se Bůh stal viditelný. A církev musí být rovněž viditelná.
(André Frossard: Portrét Jana Pavla II., Zvon, Praha 1990)

+

Často se dnes lidé ptají, co je pro křesťanství charakteristické. Charakteristické je především to, že křesťanství je všezahrnující, obecné (katolické), bez hranic! My křesťané máme oproti ostatním lidem navíc to, že díky naší víře s konečnou jistotou můžeme a máme říci: "Bůh existuje a Bůh je láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm."

Kromě toho máme my křesťané ještě jednu "výhodu", a sice že můžeme prostřednictvím církve, bible a svátostí svou víru žít.
(Elmar Gruber: Děti se ptají na Boha, Portál, Praha 1994, 15-16)

+

Vždyť o to také šlo papeži Janu XXIII., který od Druhého vatikánského koncilu neočekával nic menšího než "skok vpřed" (un balzo innanzi), aby poselství evangelia formulované v řeči minulých generací mohlo být chápáno a s vírou přijímáno i v naší době.
/Franz König/

…

Církev budoucnosti se bude - jinak než v dřívějších desetiletích, ale věrna svým počátkům - chápat více jako sloužící společenství víry; více než dříve bude cítit svou zodpovědnost za všechny lidi a dbát při svých projevech na to, aby jí všichni rozuměli. zvláště k chudým a utlačovaným, a aby tomuto poslání zůstala věrna, bude mít spíše těžkosti s mocnými tohoto světa; nenechá si zacpat ústa penězi a poctami a nenechá se usměrnit politickými systémy. Jako bylo působení Ježíše Krista a jeho apoštolů, mučedníků, formováno křížem, bude církev v budoucnosti zřejmě vystavena rozličné tísni.

Církev budoucnosti bude - doufejme - i církví svobody, a nebude zužovat prostor svobody a nezávislosti člověka. Nebude potlačovat konflikty, ale bude, když to bude nutné, s konflikty žít. V mnohém ohledu se stane, jak se domnívám, skromnější. Musí přiznat, že nemá k dispozici patent na všechny problémy světa. Jinak, než tomu je doposud, bude veřejně přiznávat své slabosti a chyby, protože ty se v informačním věku stěží dají zatajit. Díky svému jedinému Pánu, ukřižovanému a vzkříšenému Kristu, se světu stane znamením jeho světla, jeho smilování nad hříšníky a jeho lásky ke všem lidem bez výjimky. /Franz König/

...

Oproti světu, který byl ve stálém pohybu, totiž před koncilem stála církev, která vnímala sama sebe jako skálu v příboji, jako nepřekonatelnou pevnost a dům na skále, který vítězně vzdoruje všem útokům. Svět již ovšem odtáhl dále, a hradní posádka přehnaně řečeno - již ztratila kontakt s nepřítelem a tím i se světem. Svět vsak potřebuje církev, jakož i obráceně církev potřebuje svět. Spojení mezi světem a církví se vsak daří pouze na prapůvodní formě lidské komunikace, na bázi rozhovoru. Ne monologem, ne samomluvou, ale jen dialogem, bratrským rozhovorem mezi církví a světem proto mohou být strženy hradby izolace. Z tohoto hlediska jsou tak důležité všechny snahy o společnou řeč. Proto se musela církev na koncilu odvážit skoku vpřed, aby mohla světu zvěstovat starou pravdu novou řečí. /Franz König/

...

Katolické církvi je svěřeno, aby svým vlastním způsobem svědčila o Kristu jako o světle světa a zachránci všech lidí, a to tak, že neoslabí jedinečnou znalost Božího zjevení v Izraeli a v Ježíši Kristu, jež jí byla darována, ani svou zvláštní účast na božském dechu života (Duchu svatém) ve svátostech. Bude-li to dělat ve spojení se všemi křesťany a v úctě ke všem, kteří slouží Bohu po svém způsobu, přispěje k tomu, aby Boží dílo, započaté stvořením světa a obnovené Kristovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním, bylo zde na Zemi dovršeno k spáse všech lidí, kteří jsou povoláni, aby získali skrze Ježíše Krista, božího Syna, v Duchu svatém věčný podíl na Boží lásce a slávě. /Franz König: Doslov k českému vydání/
(Jakob Kremer - Franz König: Křesťan na prahu třetího tisíciletí, Vyšehrad, Praha 1996, 163-64)

+

Obrat ke světu samozřejmě přinesl církvi mnohé těžkosti. Je to podobné, jako když člověk, který se staral doposud je o svou domácnost a nikoho k sobě domů nepustil, se začne starat o druhé lidi a přijímat příchozí: pořádek je ohrožen, klid je ten tam, nebezpečí nákazy nerůznějšími nemocemi vzroste, atd., atd. - ale život se stává plodným. Je škoda, že mnozí lidé, vyděšeni vším, co se po koncilu v církvi odehrálo, nedoceňují nespornou plodnost života církve v posledních desetiletích - přes všechny těžkostí, přes omyly jejích členů. V jednom jistě mají pravdu: církev se v mnohém změnila. Pastorální koncil nenastolil žádný ideální stav. To ovšem nemůže udělat žádný koncil ani žádné nařízení. Udělal ale to, co bylo třeba udělat: nejenže otevřel cesty k lepší službě církve světu ve smyslu jejího pokračování v díle Kristově, ale připravil v mnohém církev na život ve světě, který se rychle měnil, který k dnešnímu datu dospěl do tvaru, ve kterém žijeme a který se neuvěřitelně liší od toho, jak svět vypadal před šedesáti-sedmdesáti lety.

…

Málo platné, to krásné a silné, co v církvi existuje a co známe my, kdo jsme do jejího života hlouběji ponořeni, nemá řada těch, kteří se k církvi blíží, šanci vůbec zahlédnout.

(Aleš Opatrný: Pastorační situace u nás, Karmelitánské nakl., Kostelní Vydří 1996).