Různé citáty různých autorů k tématu: evangelizace

Není možné kázat evangelium způsobem, který odporuje jeho obsahu!
(Arcibiskup Rouchet, Poitires, Francie; převzato z článku O. Seluckého: Nejstarší dcera církve, Perspektivy 29/2004)

+


Slibným impulsem k nové evangelizaci a zkrácením cesty k jednotě může být pouze odvážné přiznání vin a omylů, za které jsou křesťané nějakým způsobem zodpovědní, a také velkorysá nabídka, že je s pomocí Boží napraví.
(Jan Pavel II.: Nebojme se pravdy, Zvon, Praha 1997, 110)

+

Udělat z křesťanství tu nejkrásnější lidskou věc, aby se o ni nezajímali jen staří, nemocní a ctitelé minulosti.

Najít pro křesťanství slovo, aby se vyslovilo a hlásalo stejnou řečí, jakou se prosazuje zdravá politiky nebo ekonomika.

Poukázat na priority křesťanství a tak objevit úžasné hodnoty, bez kterých svět bez křesťanství krvácí a umírá.

To, co prožíváme, je hodina navštívení, hodina milosti. Lidem zklamaným, hledajícím a beznadějným představit hodnoty vykoupení krví Kristovou až po krev posledních vězňů.

(Anton Srholec: Experiment lásky, Na ceste 1989, 31)

+

Kamkoliv člověk přijde, ať se sejde diecézní fórum nebo cokoliv jiného, ví už napřed, jaké otázky přijdou: celibát, svěcení žen a rozvedení žijících v dalším sňatku. Jsou to sice závažné otázky, ale je to stálé zabývání se sebou v rámci církve s několika fixními body. Přitom se málo dbá na to, že ve světě žije osmdesát procent nekřesťanů, kteří čekají na evangelium nebo pro které je evangelium v každém případě také určeno. Že bychom se neměli neustále trýznit svými vlastními otázkami, ale uvažovat: Jak můžeme jako křesťané vyjádřit v tomto světě to, v co věříme? V církevním povědomí došlo - rozhodně aspoň v Německu - k obrovskému zúžení. Díváme se jen sami na sebe, lížeme si své rány, chceme si vykonstruovat krásnou církev a stěží ještě vnímáme, že církev tu přece není sama pro sebe, nýbrž že bychom měli nacházet slova, která by oslovila svět, že bychom měli něco dávat. Příliš zapomínáme na své vlastní úkoly.

…
Naopak, víra je ve skutečnosti předáváním toho, co jsme sami dostali, a člověk nejedná dobře, když ji chce mít jen pro sebe. Opravdu vnitřně pojímané křesťanství má dynamiku, má potřebu se sdílet. Našel jsem něco, jak co správně dělat - a tak si nemohu říci to mi stačí. V tom okamžiku totiž už ničím tento nález. Je to tak, jako když má někdo velkou radost; musí to nějak vyslovit a sdělit, jinak to není pravá radost. Dynamika předávání je tedy součástí poslání, kterým Kristus pověřil své učedníky; právě tak jako pobídka k fantazii a odvaze, i s rizikem, že přitom o něco přijdu. Proto bychom se také neměli klidně usadit a říkat si, že přece žádné většinové zaslíbení a úspěch nepatří k Božím jménům. V církvi musí být vždycky určitý vnitřní neklid, že máme dar, který je určen pro lidstvo. Je ovšem také řečeno: "Posílám vás jako ovce mezi vlky", a "Budete pronásledováni." To znamená, že je nám předpověděno, že naše dílo bude mít vždycky také něco společného s osudem samého Krista.
(Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí (otázky kladl Peter Seewald), Portál, Praha 1997, 126)