Salvifici doloris

Ze spásného Kristova díla vyplývá, že člověk žije na zemi s nadějí na věčný život a věčnou blaženost. I když Kristovo vítězství nad hříchem a smrtí skrze vlastní kříž a zmrtvýchvstání neodstraňuje dočasné životní strasti ani neosvobozuje od utrpení celou dějinnou dimenzi lidského bytí, přesto na tuto dimenzi a zároveň i na veškeré utrpení vrhá nové světlo, jímž je světlo vykoupení. Je to světlo evangelia, tedy radostné zvěsti. Uprostřed tohoto světla se zjevuje pravda vyslovená v rozhovoru s Nikodémem: "Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna ..." (Jan 3,16). Tato pravda mění od samého základu dějiny lidstva a jeho pozemského bytí: i když existuje hřích, který se v těchto dějinách zakořenil jako hřích dědičný, "hřích světa" nebo jako souhrn jednotlivých osobních hříchů, Bůh Otec svého jednorozeného Syna miloval, to znamená stále ho miluje; proto zcela v souladu s touto vše převyšující láskou sám dává v čase svého Syna, aby dospěl až ke kořenům zla a tak spásným způsobem vzal na sebe utrpení celého světa, jehož je člověk účasten.