Silvestrovské zamyšlení (Podle Romana Guardiniho)

Žádná chvíle tolik nevyzývá k zamyšlení jako ta, kterou nyní očekáváme. Je to konec a začátek. Konec uplynulého roku, začátek nového. Zvlášť ostře tu proniká do vědomí, co se děje neustále. Musíme se vlastně podivovat způsobu, jakým se tato událost oslavuje. V našem vědomí se silvestrovský večer většinou spojuje s hlasitým veselím a ohňostrojem – tedy s chováním, které nás nijak nepřivádí k vědomí toho, co se tu děje: ukončení starého roku a začátek nového.

Ve veselí na Silvestra původně tkví radost, že jsme dosud zde, že smíme přejít do dalšího roku. Pravá veselost ale má za základ vážnost. Když se zamyslíme nad tímto oslavováním, dostáváme dojem, že je zde přítomno ještě něco jiného, totiž strach. Lidé, kteří v novoročním zmatku překračují hranici času, se bojí. Ale čeho, proč? Asi proto, že nechtějí hledět do očí skutečnému konci. A ani skutečnému začátku. Pravé zakončení by vyžadovalo, aby došlo k nějakému uzavření, k nějakému ohlédnutí se, k účtování před vlastním svědomím a před Bohem. A pravý začátek by mohl být víc než pouhé napětí, kdy už vteřinová ručička přejde přes dvanáctku…

Bylo by to v jakémsi smyslu vyzbrojení se k něčemu novému, příprava na budoucí události, úkoly, radosti i těžkosti.

Nevím, kde ty nalézáš poslední smysl tohoto života. Zda – a to je rozhodující – věříš v Boha nebo ne. V Boha, o němž je řečeno, že je Počátek a Konec, od něhož všechno pochází a k němuž všechno spěje, v Boha, který vše řídí.

(Podle Romana Guardiniho)