Skotská loď - o vytrvalosti v lásce

Tenhle příběh mi vyprávěl můj skotský přítel za jedné větrné noci v jeho domě na pobřeží," řekl dr. B. T., který nám slíbil na dobrou noc příběh s posláním. "Prý se v jejich rodině traduje, předává se z pokolení na pokolení ..."

Doktor T. se zahleděl do krbu, kde za tichého praskotu řeřavěla a dohasínala polena.

"Jeho předkové byli rybáři odnepaměti a málokdo z nich zemřel doma v posteli, většinou zahynuli v mokrém loži, jak se tam říká smrti ve vlnách. Manželky, matky a dcery se při každé bouři, kterou trávili jejich blízcí na moři, bály, že už nikdy nespatří své milované - a nebylo divu, pobřeží je tam zlověstné a nebezpečné i pro toho, kdo je dobře zná.

Aby se rybářům usnadnila práce, dělávalo se ledaco: na pobřeží se zapalovaly ohně pro navigaci, zpravidla jezdívalo několik člunů současně, aby se mohly podporovat. Všichni v tom kraji byli od dětství dobří plavci. A přesto se poměrně často stávalo, že lodě vypluly a nedopluly.

Tak se jednou ztratila i loď, na níž vyjel na moře... počkejte... ano, manžel prababiččiny sestry, tak to přítel říkal. Zkrátka, rybář zrána vyplul a nevrátil se. Po dvou týdnech věřili už všichni, že je mrtvý, jen ne mladičká vdova, která nemohla pochopit, že by její novomanžel NEBYL.

Ano, je velmi těžké přijmout a pochopit, že ten, kdo po léta žil po našem boku, náhle NENÍ.

Přicházela každý den k moři, když se ostatní rybáři navraceli, a vyhlížela manželovu loďku. Nemluvila. Skoro nejedla. Chodila v černých šatech po pobřeží a sousedé ji s úzkostí pozorovali, nebyla by první, koho by veliká láska připravila o rozum.

Každý večer chodila zapálit na velký útes oheň, aby manžel nezbloudil, aby věděl, kam se má vrátit.
Týdny plynuly a noc co noc se krásná mladá dívka v černých šatech vydávala na útes.

Rodina se pokoušela ji odvézt z kraje. Sousedé se snažili rozmluvit jí její počínání a vrátit ji do života. Neuspěli.
Několik mladíků se s ní snažilo zapříst rozhovor, byla půvabná a na poměry v tom kraji i zámožná, kdekterý by ji rád uvedl do svého domu.

A pak ji jednou spatřili, jak běží dolů z útesu, mává rukama a křičí. Zbláznila se, pomysleli si.
Ale ona letěla jak pták a plakala - štěstím. Sbíhala přes osadu dolů k moři a mávala pažemi, jako by chtěla obejmout toho, koho milovala, jako by ho přivolávala. Lidé pospíchali za ní plni obav.
Na břehu stál její muž.

Živý, zdravý, rozeběhl se ke své ženě a vzal ji do náruče. Vysvětlilo se, že ztroskotal na malém ostrůvku a přežíval na něm, pil dešťovou vodu, jedl všechno, co se jíst dalo. Musel čekat, až vlny k ostrůvku přihnaly trosky z jiného plavidla, těmi svou loďku vyspravil a pak vyplul nazpět. Bloudil, ale nakonec spatřil záři na útesu, záři z ohně, který každou noc zapalovala jeho žena, ta, již v osadě kvůli jejímu chování považovali za pomatenou.

Přežil díky světlu, jež rozsvítila ta, která ho milovala, i když jí to kdekdo rozmlouval a někteří se jí dokonce kvůli tomu i posmívali. Přežil, protože jeho žena se nebála výsměchu, poslouchala hlas své naděje a udělala pro tu naději všechno, co mohla.

Stáli na pobřeží, sousoší věrnosti, lásky a sily, sousoší ozářené svítilnami těch, kteří jim nevěřili a teď je užasle a radostně obstoupili.
Čili šťastný konec. Ale já si říkám: Každý den vyplouvají naši blízcí na svá moře, do vln svých starostí a trýzní, každý večer čekají na světlo, které jim můžeme rozsvítit jen my. Dočkají se? Spatří to světlo dnes večer? Neztroskotají?“ 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Andělské vteřiny, Eduard Martin,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
www.kna.cz, www.ikarmel.cz
Redakčně upraveno