Smutek po zemřelém může trvat značně dlouhou dobu

KDYŽ SMRT ZASÁHNE SVÝM BODCEM

253. Často je pro rodinný život výzvou smrt milované osoby. Je třeba, abychom zde podali světlo víry, jimiž provázíme rodiny, které trpí v takových chvílích. Opustit rodinu, když je zraněna smrtí, by byl projev závažného nedostatku milosrdenství a promarnění pastorační příležitosti; tento postoj může zavřít dveře jakékoli další evangelizační činnosti.

254. Chápu sklíčenost toho, kdo ztratil velmi milovanou osobu, manželského partnera, s nímž sdílel mnoho věcí. Sám Ježíš byl dojat a plakal nad svým zemřelým přítelem (srov. Jan 11,33.35). A jak nemít pochopení pro nářek někoho, kdo ztratil své dítě? Je to, „jako by se zastavil čas: otevře se propast, která pohltí minulost a také budoucnost. […] A někdy je dokonce obviňován Bůh. Kolik lidí – a já jim rozumím – se hněvá na Boha.“ „Vdovství je zvlášť těžká zkušenost. […] Někteří ukazují, že je možné věnovat své síly s ještě větším nasazením dětem a vnoučatům a v tomto projevování lásky nacházejí nové výchovné poslání. […] Ti, kdo nemohou počítat s přítomností členů rodiny, kterým by se věnovali a od nichž by mohli přijímat lásku a blízkost, musejí být podporováni pozorností a ochotou křesťanského společenství, především pokud se nacházejí ve stavu nouze.“

255. Smutek po zemřelém může obecně trvat značně dlouhou dobu, a chce-li pastýř v tomto procesu rodinu doprovázet, musí se přizpůsobit požadavkům každé z jeho fází. V celém procesu vyvstávají otázky: o příčinách smrti, o tom, co se ještě mohlo udělat, co člověk prožívá v okamžiku krátce před smrtí… Po upřímné a trpělivé cestě modlitby a vnitřního osvobození se vrací pokoj. V určitém okamžiku smutku je třeba pomoci dojít k náhledu, že my, kteří jsme ztratili drahého člověka, máme ještě splnit své poslání, a že není správné toto utrpení prodlužovat, jako by to byl projev úcty. Milovaná osoba nepotřebuje naše utrpení, ani jí nelichotí, když ničíme svůj život. Také není nejlepším projevem lásky nepřetržitě na ni vzpomínat pořád ji zmiňovat, protože to svědčí o našem svázání minulostí, která už tu není, místo o lásce ke skutečné osobě, která už nepatří tomuto světu. Už není možné, aby tu byla fyzicky, ale třebaže smrt je mocná, „silná jako smrt je láska“ (Pís 8,6). Láska má intuici, která umožňuje naslouchat bez zvuků a nahlížet do neviditelného. To neznamená představovat si drahou osobu takovou, jaká byla, nýbrž přijmout ji proměněnou, takovou, jaká je nyní. Vzkříšený Ježíš požádal přítelkyni Marii, když ho chtěla obejmout, aby se ho nedotýkala (srov. Jan 20,17), a tak ji dovedl k jinému setkání.

256. Utěšuje nás vědomí, že nedochází k úplnému zničení těch, kdo umírají, a víra nás ujišťuje, že Vzkříšený nás nikdy neopustí. Tak můžeme smrti zabránit, aby „neotravovala náš život, aby neznehodnocovala naše city, aby nás nevrhala do temné prázdnoty“. Bible mluví o Bohu, který nás stvořil z lásky a který nás učinil takovým způsobem, že náš život neskončí smrtí (srov. Mdr 3,2-3). Svatý Pavel mluví o setkání s Kristem, které nastává bezprostředně po smrti: „Mám touhu zemřít a být s Kristem“ (Flp 1,23). S ním nás po smrti čeká to, co Bůh připravil těm, kdo ho milují (srov. 1 Kor 2,9). Preface liturgie za zemřelé to vyjadřuje skvěle: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života; vždyť život těch, kdo v tebe věří, nezaniká, ale ve smrti se naplňuje.“ Vždyť „naši drazí nezmizeli v temnotě nicoty: naděje nás ujišťuje, že jsou v dobrých a pevných Božích rukou“.

257. Způsob komunikování s našimi drahými, kteří zemřeli, je modlitba za ně. Bible říká, že „modlit se za zemřelé“ je „svatá a zbožná myšlenka“ (2 Mak 12,44-45). Naše modlitba za ně „jim může nejen pomáhat, ale může jim umožnit, aby jejich přímluva za nás byla účinná“. Kniha Zjevení svatého Jana představuje mučedníky, kteří se přimlouvají za ty, kdo trpí na zemi nespravedlností (srov. 6,9- 11), v solidaritě s tímto světem, který je na cestě. Někteří svatí těšili před svou smrtí své drahé příslibem, že jim budou nablízku, aby jim pomáhali. Svatá Terezie z Lisieux cítila, že chce dál prokazovat z nebe dobro. Svatý Dominik prohlašoval, že „po smrti bude užitečnější […] mocnější při získávání milostí“. To jsou svazky lásky, protože „jednota poutníků s bratry zesnulými v Kristově pokoji se nijak nepřerušuje […], ale ještě se posiluje vzájemným sdílením duchovních hodnot“.

258. Jestliže smrt přijmeme, můžeme se na ni připravit. Život je růst v lásce k těm, kteří s námi kráčejí až do dne, kdy „už nebude smrt ani zármutek, nářek ani bolest“ (Zj 21,4). Tak se také připravíme na opětovné setkání s našimi drahými, kteří zemřeli. Jako Ježíš syna, který zemřel, „vrátil jeho matce“ (Lk 7,15), podobně bude jednat s námi. Neplýtvejme energií tím, že se budeme dlouhé roky zdržovat v minulosti. Čím lépe žijeme na této zemi, tím větší štěstí budeme moci sdílet s našimi drahými v nebi. Čím víc se nám bude dařit zrát a růst, tím více krásných věcí budeme moci přinést k nebeské hostině.

Z dokumentu Amoris Laetitia čl 253-258